I'll Make You Believe (M&M)

11. Despair

,,Marcusi?" Zaklepal mi někdo na dveře od pokoje. Neměl jsem absolutně náladu. Na nic. Přišel jsem o jediného člověka, na kterém mi záleželo.

,,Marcusi, mluv semnou prosím.." Ozvalo se znovu. Jen jsem zabručel a máma, což byla ta osoba, co mi klepala na dveře, to pochopila jako pozvánku ke vstupu.

,,Copak se stalo, zlatíčko? Už dva dny jsi jak tělo bez duše." Pohladila mě po vlasech, ale já nějak nereagoval, jen jsem bez emocí hleděl do zdi.

,,Jsem v pohodě." Vydechl jsem a ani jsem se nějak nezajímal, jestli nějak přesvědčivě.

,,Nevěřím ti, poznám, že se něco děje." Řekla se starostí v hlase. Jen jsem si povzdechl a přemýšlel jsem, jestli jí to říct nebo ne.

,,Něco jsem silně podělal, víš? A uvědomil jsem si, že mi na tom záleželo víc, než jsem si původně myslel." Dostal jsem ze sebe a snažil jsem se udržet slzy.

,,Chápu, jestli se mi nechceš svěřit, byla jsem poslední dobou máma na baterky, ale můžeš mi věřit, to víš, že jo?" Stiskla mi rameno na povzbuzení. Pak se zvedla a odešla z pokoje.

Hned, jak za sebou zavřela dveře, se mi spustily slzy. Martinus už semnou nikdy nepromluví. Jsem naprosto v koncích.

Vzal jsem si do ruky mobil a najel jsem na galerii. Hned na mě vykoukly nějaký fotky, co jsme si s Tinusem ze srandy fotili. Rozbrečel jsem se ještě víc. Oba jsme na nich vypadali šťastně. Proč jsem to musel pokazit?

Kdybych se nenechal oblbnout Rossem, tak se tohle třeba stát nemuselo. Už jsem si uvědomil, že Martinus je o moc lepší, než je Ross. Hlavně důležitější. Když jsem ho tam viděl v té nemocnici, moje srdce se rozpadlo. A pak hned znovu, když mi řekl to, co mi řekl.

Ale máma má pravdu. Nemůžu tady jen tak ležet. Musím něco dělat. Tohle nespraví nikdo jiný, jen já můžu. Rychle jsem se zvedl, oblékl jsem se do něčeho normálního a vyrazil jsem z pokoje.

,,Marcusi, kam to jdeš?" Zeptal se mě táta, kterého jsem na schodech málem vrazil.

,,Promiň.. Musím si něco zařídit." Obešel jsem ho a vydal se směr nemocnice.

☮☮☮

Došel jsem znovu k tomu pokoji, kde jsem za ním byl minule. Ještě než jsem otevřel ty dveře, jsem se trochu zamyslel. Poté jsem se zluboka jsem se nadechl a dveře otevřel.

,,Dobrý den, chcete něco?" Zeptala se mě nějaká malá holka, která jako jediná obývala tento pokoj. Chvíli jsem na ní jen koukal a také na prázdnou postel vedle ní. Z transu mě probralo až to, když podezíravě pozvedla obočí.

,,O-omlouvám se, asi jsem si jen spletl pokoj." Dostal jsem ze sebe a rychle jsem dveře opět zavřel.

Podíval jsem se znovu na číslo pokoje, ale bylo správné. Sám pro sebe jsem se zamračil.

,,Promiňte," Oslovil jsem sestřičku, která kolem mě na chodbě prošla. Ona se na mě s úsměvem otočila a čekala, co budu mít za dotaz. ,,Můžu se jenom zeptat, Martinus Haagensen by měl ležet na tomto pokoji, jenže tam není."

,,Ano, vím, koho myslíte, jenže toho jsme včera večer propustili." Sdělila mi a mně se zasekl vzduch v plicích.

,,A a kde se teď nachází?" Zeptal jsem se rychle.

,,Omlouvám se, ale tyto informace vám nemůžu sdělovat, nejste příslušník rodiny." Vymluvila se a já si zoufale povzdechl.

,,Jenže on žádnou rodinu nemá, jsem jeho blízký přítel, určitě by dovolil, abych příjmal informace." Snažil jsem se. Musím vědět, kde ho najít.

,,V tom případě by vám mohlo dojít, kde by asi mohl být, já vám opravdu nemůžu podat žádné informace, nashledanou." Otočila se a pokračovala dál po chodbě.

Já jsem sebou jen křápl na židli, co byla na chodbě, a snažil jsem se myslet. Kam by asi mohl Martinus jít?

V tom mi to došlo. Nemá rodinu. Takže nemá kam jít. Takže je určitě v dětském domově. Bože, já jsem fakt chytrej. Nebo spíš úplně blbej.

Jsou tady jen dva dětské domovy. To už nebude tak těžké. Snad se trefím na poprvé.

Halloooooooo
Omlouvám se, že tak dlouho nic nevyšlo, ale tak nějak jsem nestíhala, protože škola..
Tak snad vše v pořádku
😁😇😁
Dneska má moje sestra narozeniny, takže, ikdyž si to určitě nepřečte, jí přeju všechno nejlepší!
🎉🎊🎈🎉🎂
Lya❤