Tahle noc není na vždycky [Alan Walker FF CZ]

5

Vstoupila jsem do vedlejších dveří. Byla tam fronta, jak jinak.

Během čekání, než se uvolní kabinka, jsem se upravila u zrcadla. Copy držely víceméně na svém místě, tak jsem si jen přemalovala linky černou tužkou na oči.

Za chvíli se jedna kabinka otevřela. Zapadla jsem do ní a zamkla se. Tady jsem se mohla uvolnit a uklidnit, ale nezdržela jsem se moc dlouho. Bylo mi jasné, že na mě bude Alan čekat, jelikož na pánech to bývá rychlejší.

Ve spěchu jsem si v malém umyvadle umyla ruce a studenou vodou jsem si osvěžila dekolt.

Vyšla jsem ven a rozhlédla se. Alan stál kousek od mých dveří, a jak mě uviděl, vyšel mi naproti. Myslela jsem, že půjdeme zase dolů na parket, ale on mi položil ruku mezi lopatky a vedl mě opačným směrem. „Chvilku se zdržíme tady," oznámil mi záhadně.

„Co tu budeme dělat?" zeptala jsem se zvědavě. Ne že by tu nebylo příjemněji než dole, táhl sem totiž chladivý vzduch od vchodu, jen mi nebylo jasné, o co mu jde.

Odvedl mě od toalet a zastavil se v odlehlejším rohu chodby kousek od šaten. Stáhl si šátek.

„Vysvětlíš mi, co měly znamenat ty slzy v klubu?" uhodil na mě, ale jeho hlas byl plný něhy a zájmu.

Roztřeseně jsem se nadechla a snažila se mluvit uvolněným tónem. „Co na to říct? Hysterická fanynka..." mlžila jsem okamžitě a plácla první, co mě napadlo. Řekla bych cokoliv, jen ne pravdu.

„Těch jsem viděl spoustu a ty jsi rozhodně nevypadala jako jedna z nich. Navíc jsi chtěla odejít," připomněl mi.

Na jednu stranu se mi ulevilo, že si nemyslí, že jsem jedna z těch pošahaných fanynek, které se k němu chtějí dostat za každou cenu, ale na druhou stranu mě to nutilo říct mu pravdu. Nechtěla jsem lhát. Třeba se z toho ale ještě vykroutím, když zavedu řeč jinam...

„Proč jsi mě vlastně pozval na drink?" zkusila jsem to.

„Nechtěl jsem to rozebírat tam před těma lidma."

„Proč? Myslím tím, proč tě to vůbec zajímalo?"

„Protože ses mi možná líbila?" pokrčil rameny.

„A líbím se ti pořád?" zeptala jsem se opatrně a se zatajeným dechem jsem čekala na odpověď.

„Jo, proto se tě na to ptám."

Stála jsem zády přitisknutá k chladné hrubé zdi a mlčela jsem.

Najednou mě mezi sebou a stěnou uvěznil rukama, kterýma se opřel z obou stran mé hlavy.

„Nechceš mi to říct, protože... se ti taky líbím?"

Ou jé, to ses fakt trefil! A jo, vážně se mi líbíš. Čím dál víc...

Podívala jsem se stranou.

Alan stál přede mnou a donutil mě, abych se mu podívala do očí. Tak, abych nemohla uhnout před jeho upřímným pohledem. „Mischo, mluv se mnou," řekl jemně.

„Dobře." Na chvíli jsem se zamyslela, než jsem znovu promluvila. Několikrát jsem se nadechla a vydechla, abych si dodala sebedůvěru pokračovat. Těch pár společných hodin s ním jsem si užívala, ale když se mě ptá na nudné detaily mého života, dostávám se do úzkých. Neumím to šikovně okecat.

„Prostě... nemohla jsem uvěřit - a stále nemůžu - že jsem se s tebou potkala. Jsi mým vzorem pro to, co děláš a co tím chceš vyjádřit," rukou jsem mu zatáhla za šátek na znamení, že mluvím o tom, co chce vyjádřit zahalováním se, a pak jsem zase svěsila ruku. „Ale já... máš pravdu, jenže já s tím bohužel nemůžu souhlasit."