Tahle noc není na vždycky [Alan Walker FF CZ]

7

Po trošku delší odmlce tu máme další kapitolu, předposlední... 

Po chvilce jsme se od sebe odtrhli, ale jeho pohled naznačoval, že to pro něj vůbec nebylo snadné. Kromě toho žáru v jeho očích se mu ve tváři objevilo i břímě starostí.

Opřel si čelo o to mé a tu krásnou chvilku přerušil, když zašeptal: „Kolik je hodin?"

Koukla jsem se za Alana a sdělila mu čas, který ukazovaly ručičkové hodiny na zdi. „Měl bys už někde být, viď? Mohla bych tě svézt, mám auto," nabídla jsem mu a snažila se, abych nezněla moc zklamaně.

Najednou mu, pro mě z nepochopitelného důvodu, zasvítilo v očích a usmál se. „A kam až bys byla ochotná mě svézt?"

Pokrčila jsem rameny: „Kamkoliv, v Praze se vyznám."

„Tohle je dál než jen po Praze..."

Tím líp. Delší cesta rovná se více času s tebou. „Nevadí."

„Tak já si zavolám a zjistím, kam přesně máme dohodnutý odvoz," vlepil mi rychlou pusu a neochotně se ode mě odtáhl. Došel si do kuchyně pro telefon, vyhledal číslo a než si ho přiložil k uchu, rukou si prohrábl vlasy.

Nevydržel být během hovoru v klidu, stejně jako většina lidí, a začal pochodovat po obýváku. Naskytla se mi tak příležitost popást se očima po jeho téměř nahém těle. Když došel k oknu, opřel se ramenem o zeď a volnou rukou rozhrnul žaluzie, aby viděl ven.

Mluvil norsky, takže jsem nerozuměla, co říká, ale párkrát jsem zaslechla s vtipným přízvukem slovo Brno. Tam by cesta byla v pohodě, do dvou hodin bychom tam byli, ale nechtěla jsem si dělat iluze, že by se mi poštěstilo a my spolu mohli ještě nějaký čas být. Raději jsem počítala s horší variantou; s tou, že to neklapne, my se brzy rozloučíme a už se neuvidíme.

Při té myšlence jsem si přitáhla si volný polštářek k tělu, jako útěchu, a zády jsem se opřela o opěrku pohovky.

„Mischo?" vyrušil mě Alan z myšlenek.

Tázavě jsem se na něj podívala.

„V šest v Brně, šlo by to?"

Čas na hodinách ukazoval něco po půl jedenácté.

Snažila jsem se potlačit nadšený úsměv. Hrozilo totiž, že bych se mohla přitrouble usmívat, a to jsem nechtěla.

„Cesta do Brna trvá necelé dvě hodiny, takže když vyrazíme mezi třetí a půl čtvrtou, měli bychom to i s rezervou stihnout."

Ukázal palec nahoru. Po několika krátkých větách ukončil hovor a odložil telefon na konferenční stolek vedle notebooku.

„Kluci z týmu byli trochu překvapení, tohle totiž běžně nedělám," řekl, když si ke mně přisedl tak blízko, že jsme se dotýkali nohama. „Jezdíme všude spolu."

Sebral mi z rukou polštářek a dal ho stranou. „Když vyrazíme, jak jsi říkala, stíháme to, jo?" Zase mě chytil kolem pasu a stáhl si mě do lehu.

„Do Brna je to fajn. Je to rovně a rychle, a dnes nemrzne ani nesněží, takže kalamita nehrozí," vymáčkla jsem ze sebe přidušeně. Zdá se mi to, nebo se mnou vážně chce důvěrně strávit svůj poslední čas před dalším koncertem?

Sklonil se k mému krku. „Hmm, tak dobře," řekl a jeho dech mě zalechtal na krku. Svými rty postupoval až k údolí kolem klíční kosti.

On to fakt myslí vážně! Vydechla jsem zadržený vzduch z plic a prohnula se v zádech. Hned se mu podařilo navázat na vlnu vzrušení, kterou jsem cítila před chvílí, a já si připadala jako bezbranná otrokyně pocitů, které ve mně probouzel.