Tahle noc není na vždycky [Alan Walker FF CZ]

2

Nakonec jsem se rozhodla, že tam prostě musím jít. Co když to je opravdu Alan a já propásnu příležitost se s ním potkat? Třeba by se mi mohl na památku podepsat...

Ještě jsem zatěkala očima zleva doprava. Holky už byly daleko ode mě, takže bylo rozhodnuto. Tuhle jedinečnou šanci jsem prostě nemohla promarnit.

Jdu tam. Holkám pak zavolám a najdeme se venku.

Změnila jsem směr a prošla mezi lidmi křižujícími chodbu. Čím víc jsem se blížila k místu, kde jsem zahlédla Alana, tím víc jsem si byla jistá, že je to on.

V polovině chodby stály v pravidelných rozestupech barové stolky s vysokými chromovanými nohami. U jednoho z nich byl větší hlouček lidí a mezi nimi i on. Vysoký, s atletickou postavou, oblečený v černých kalhotách a černé mikině a s obličejem zakrytým šátkem.

Po stranách hloučku stáli dva ramenatí bodyguardi v černém a nepřátelským pohledem monitorovali okolí.

Přede mnou šly dvě holky, které také mířily k Alanovi, chichotaly se a pořád si něco špitaly. Alan se vepředu bavil s partou lidí a v ruce držel propisku, tak jsem se k hloučku také připojila. Ty dvě holky najednou popošly stranou, jako kdyby si nebyly jisté, jestli k němu opravdu mají jít, a tak jsem zaujala jejich místo.

Zatímco jsem čekala a snažila se nevyšilovat, že několik metrů ode mě stojí můj oblíbenec a platonická láska v jednom, vyndala jsem z kabelky mobil, abych zkusila zavolat Monice nebo Patrice. Samozřejmě jsem se nedovolala, byl tu špatný signál. Poslala jsem jim tedy alespoň zprávu s dotazem, kde jsou, ale ani potvrzení o doručení nepřišlo. Napsala jsem jim proto znovu, aby věděly kam jsem šla, a navrhla jsem, že se sejdeme před hlavním vchodem, kterým jsme přišly. Pak jsem strčila telefon zpátky do tašky. Prozatím.

Alan si od lidí přede mnou vzal jakýsi plakát a na vysokém stolku ho podepsal. Už se s nimi loučil, když ze dveří pod pódiem, vedoucích do zákulisí, vyběhl muž v černé mikině s kapucí a foťákem v ruce.

„Alane, potřebujeme tě vzadu," řekl mu ten fotograf v černém anglicky.

Alan na něj mávnul, aby šel k němu. „Když už jsi tady, vyfoť nás. Ať máme dokumentaci z turné," řekl a obrátil se na lidi přede mnou. „Můžeme se vyfotit? Nevadí vám to?" ujišťoval se.

„Ano, ano. Nevadí," odpověděl nadšeně lámanou angličtinou jeden kluk. Chvíli na to foťák dvakrát blýsknul a poté se rozloučili. Přede mnou se udělalo místo.

Nervózním krokem jsem přistoupila ke stolu, v rukou jsem křečovitě svírala kabelku a nejistě jsem se na Alana usmála. Alan měl tvář jako obvykle zakrytou, a že se také usmál, jsem poznala podle změny výrazu v jeho modrých očích.

Ježíši, já tu stojím před Alanem Walkerem! Před takovou slavnou osobou! Celebritou! Co mám říct?!

Chvíli jsme se na sebe jenom koukali. Hleděli jsme si do očí a já nevěděla, jak začít. Jindy bývám výřečná, ale teď jsem mlčela jak zařezaná.

„Ahoj," promluvil anglicky Alan jako první.

Jasně, základ komunikace je pozdrav, plácla jsem se v duchu do čela.

„Ahoj," pípla jsem a zčervenala jsem rozpaky, že s ním mluvím.

No, vlastně jsi ještě skoro nic neřekla...

Ležérně se opřel o stolek. „Jak se ti líbil koncert?" zeptal se konverzačním tónem. On evidentně neměl problém mluvit s fanoušky.

No, ehm... jak jen to vyjádřit? Jeho představení ve mě zanechalo tolik pocitů. Hudba mě naplnila radostí, tanec mi rozehřál krev v těle a atmosféra byla úžasná. Zkrátka to bylo strhující! Do dnešního dne nejlepší zážitek mého života.