Tahle noc není na vždycky [Alan Walker FF CZ]

1

Před 24 hodinami

Crrr! Crrr! Crrr!

Zazvonil zvonek u vchodových dveří.

Naposledy jsem se na sebe podívala do zrcadla. S tím, co jsem viděla v odrazu, jsem byla spokojená. Vlasy jsem si zapletla do dvou holandských copů a nalíčila jsem se o dost výrazněji než do práce. Do klubu nebo na koncert si to můžu dovolit, a tak jsem rukám dala větší volnost než obvykle. Naposledy jsem si rukou uhladila neviditelný neposlušný vlas a šla jsem holkám otevřít.

Crrrrrrr!

„Ježíši, vždyť už jdu!" zakřičela jsem směrem ke dveřím, načež některá z nich zmáčkla tlačítko ještě jednou a nechala zvonek pořádně zadrnčet.

Zakroutila jsem nad tím hlavou a otevřela.

„Říkám, že už jdu. Nemusíte tu zvonit jako pomatené, okolo bydlí sousedi," přivítala jsem je s káravým pohledem, ale usmívala jsem se.

„Čau," řekla Patrika a rošťácky se zazubila. Rovné, tmavé vlasy s ofinou jí splývaly okolo tváře, hnědé oči měla orámované černými linkami a byla celá v černém. V té minisukni a krátké bundě vypadala vážně dobře.

Monika ani nepozdravila, místo toho si zouvala už druhou tenisku a cpala se přese mě dovnitř. 

„No to je dost, myslela jsem, že se počůrám."

„Pěkně vítám," pustila jsem dveře, aby mohla projít.

„No čau," řekla nahonem a zmizela za rohem. Tašku cestou upustila na zem a zavřela se v koupelně.

Patrika se také zula.

„Myslela jsem, že mě tu jen vyzvednete a pojedeme. Už takhle je to na knop," opáčila jsem, když se i ona protlačila ke mně do bytu.

Já už byla připravená. Stačilo se obout, vzít si bundu a malou tašku přes rameno, která by mi na koncertě moc nepřekážela. Do té se však vešel jenom složený papírový kapesníček, tužka na oči, krabička s tik-ťaky, občanka, legitka na MHD a telefon. Peníze a klíče od bytu jsem si plánovala zastrčit do předních kapes džínů, prostě pro jistotu, abych se dostala domů, kdyby mi někdo ukradl tašku. Což si sice neumím představit, jak by se stalo, protože své věci si hlídám jako oko v hlavě, ale člověk nikdy neví.

„Ještě se musíme upravit. Z práce jsme se nestihly ulejt dřív," vysvětlila Patrika.

„Mně přijde, že jste připravené, ale když myslíte... a koukejte pohnout, drink už mám namíchaný. Vypijeme to a jdeme. Už žádný zdržovačky."

Cuba Libre před odchodem za zábavou, to je naše tradice. Dalo by se říct, že už vlastně nepiju ani nic jiného. 

Než se ozvalo spláchnutí na záchodě, slyšela jsem Moniku, jak utrousila: „To stihnem, Míšo, zbytečně plašíš. Jako vždycky..."

Tak to pardon, že jsem dochvilná. Narozdíl od vás!

„Hele, jen nechci stát v poslední řadě. To bych Alana ani neviděla," zamračila jsem se.

„Zrovna ty si máš na co stěžovat. Měříš dva metry, ty žirafo," utrousila Patrika od zrcadla v chodbě, kde si černou tužkou na oči přemalovávala linky, ačkoliv už nemohly být černější.

Dva metry díky bohu nemám, ale i tak jsem dost vysoká a většina chlapů mi přijde malá. No jo, na výšku jsem docela náročná.

„Jasně, ale dalekohled s sebou po kapsách běžně nenosím..."