ME AND MY HOCKEY LIFE

I.

Konečně doma řekla jsem si, když jsem zamkla dveře a pomyslela na to, že je pátek a další školní den je až v pondělí. Boty jsem uložila do botníku a bundu pověsila na věšák. Batoh jsem přehodila přes jedno rameno a utíkala do pokoje. Převlékla jsem se do trička a tepláků. Právě byl začátek listopadu, ale mě bylo pořád teplo. Sešla jsem do kuchyně a vytáhla si z lednice jogurt. Usedla jsem ke stolu a přemýšlela o různých věcech. U toho jsem ale dlouho nevydržela. Když jsem se probrala z přemýšlení, zjistila jsem, že jsem se jogurtu ani nedotkla. No jo, já když přemýšlím, nejsem schopná dělat nic jiného. Rychle jsem svou svačinu snědla a odešla do pokoje. Sedla jsem si k laptopu a projížděla internet. Pak jsem si na něco vzpomněla. Přece jsem se chtěla podívat, kdy začíná mistrovství hokejových U20. Prsty mi běhaly po klávesnici. Už jsem jen klikla na web a věděla jsem, na kdy se mám obléct do dresu a začít fandit.26.12.2018-5.1.2019 Kanada. Je škoda, že Kanada leží až na druhém kontinentu. Kdyby byla blíž, nepřemýšlela bych, koupila lístky a vyrazila na stadion.
Posedávala jsem na posteli a zkoušela se nějak zabavit. Mobil nepomáhal. Ven se mi jít nechtělo, foukalo tam a vypadalo to, že každou chvíli začne pršet. Tak jsem zvolila možnost, kterou volím dost často. Prostě jsem si zapnula na laptopu záznam zápasu Bruins-Capitals.

***

Zápas skončil přesně tak jak jsem čekala. Caps vyhráli. Né, že by mi to nějak vadilo, ale stejně jsem raději fandila Bostonu.
Uslyšela jsem odemykání dveří a vzápětí stál vedle mě můj starší bratr. ,, Čau ségra, tak co škola?" ,, ahoj, no coby, pořád stejná hrůza, ta Kopřivová mi snad nedá nikdy pokoj" ano, moje učitelka chemie a zároveň němčiny mě zrovna nemá v oblibě. Na to se jen bratr uchechtnul a odešel do svého pokoje. ,,Ahoj mami, ahoj tati" pozdravila jsem své rodiče.,, Ahoj Klári, mohla by jsi tak za půl hodiny přijít do obýváku?" zeptala se nervózně mamka ,, jasně, za půl hoďky tam budu sedět" řekla jsem. Nevím, jestli jsem se měla bát. Většinou mě takhle nevolají.

Nakonec jsem tedy vstala z postele a šla do obýváku sednout si na gauč. Po chvíli přišli oba rodiče a sedli si do křesel naproti mě. Mamka byla viditelně nervóznější než taťka. A já věděla proč. Táta nebyl můj vlastní táta, jen od bráchy. Proto jeho vztah ke mě nebyl tak intenzivní a dobrý jako s bráchou. Vlastně, s mamkou to nebylo taky nic dobrého. Docela je škoda, že si moc nerozumíme. Vždy jsem se přikláněla radši k tátovi, tomu biologickému. Bohužel, když mi bylo šest let, přišel na to, že ho máma podvádí a jeho syn -můj nevlastní bratr- vlastně jeho syn není. Pamatuju si, že ještě ten den, kdy to zjistil, odešel. Potom jsem ho viděla jen párkrát. Máma říkala, že má moc práce a na mě nemá čas.
Máma se na mě nervózně podívala,, Klári, doufám, že zítra budeš doma" podívala se na mě. Nejspíš to měla být otázka.,, Ano, na zítra nic neplánuju." ,,Přijede důležitá návštěva. A ty musíš být doma. Vlastně přijede hlavně kvůli tobě'' ,, kvůli mě?" podivila jsem se. Kvůli mě návštěvy rozhodně nejezdí, pokud se tedy nepočítají kamarádky. ,, Neboj, nic hrozného to není" odpověděla mi mamka. ,, Neřekneš mi, kdo to je?" ,,Bude to překvapení" odpověděla mamka. Povzdechla jsem si. Vstala jsem a šla na zahradu. Chtěla jsem si lehnout do trávy, ale po zjištění, že je na ní rosa, jsem se radši posadila na židli. No, tak co jsem taky čekala, když se začíná stmívat a je podzim. Pohled jsem umístila na oblohu. Byla nádherně modrá, ale ne tak zářivá, jako v létě. Prázdná místa oblohy vyplňovaly růžové mraky. Teď bych nejraději na nic nemyslela a jen pozorovala tu oblohu. Ale to nejde. V hlavě mi leží důležitá otázka. Kdo za mnou zítra přijede? Znám tu osobu? Nebo ty osoby? Možná to řeším až moc, ale to prostě ke mě patří. To bych nebyla já, kdybych nic neřešila.

Velký problém nastal, když jsem se chystala spát. Lehla jsem si do postele s tím, že tak za pět minut usnu. No a ono nic. Ani po hodině válení se na posteli jsem neusnula. Hodiny ukazovaly něco málo po jedenácté hodině v noci. Pomalu jsem se posadila, a potom vstala. Došla jsem až do kuchyně, kde jsem si napustila do sklenice vodu. Pomalu jsem ji vypila a pak se vrátila zpět do pokoje. Lehla jsem si do postele a čekala, než usnu.

Probudil mě až budík, který pípal přes celý dům. Se zavřenýma očima jsem nahmatala mobil a vypnula budík. Zase jsem si zapomněla vypnout budík.  Radši jsem otevřela oči. Byla jsem unavená. Bylo jen sedm hodin. I tak jsem ale vstala z postele a oblékla se. Legíny s tričkem mi stačily. Přišla jsem do kuchyně a sedla ke stolu, kde už byla přichystána snídaně. Najednou jsem uviděla mamku, jak se dívá z okna. A potom jsem si vzpomněla. Dnes má přijet ta návštěva! Ale vždyť je ještě brzy. Čekala jsem ji tak až na odpoledne. Takhle brzo ráno se to nehodí.
Ke snídani jsem připíjela i kakao. Po chvíli bylo vše z talíře pryč. Umyla jsem jej a dala do myčky. Jen co jsem myčku zavřela, uslyšela jsem zvonek. ,, Už je tady" zvolala mamka a pochodovala ke dveřím. Já jsem jen stála u myčky neschopná pohybu. Moje srdce bilo jako zběsilé. Nevím, jestli se bojím, nebo se těším. Vůbec mě nenapadá, kdo to může být. I když- jeden člověk by se tady našel. Ale toho jsem neviděla už dva roky. Tak co by tady dělal teď.
  Pomalu jsem se vydala do předsíně. Mamka už otvírala dveře a dovnitř vstupovala návštěva. A já už z dálky poznala, o koho se jedná.