ME AND MY HOCKEY LIFE

III.

 ,,A hned naproti tvému pokoji je koupelna'' řekl táta a otevřel dveře do koupelny. Byla malá, vedle dveří stálo umyvadlo a naproti ležela vana. ,, Snad jsem na nic nezapomněl. Kdyby jsi něco nemohla najít, zeptej se'' dořekl táta a chystal se odejít. Vlastně, jednu otázku jsem měla, ale ohledně domu nebyla. ,, Kdy bude další trénink? Myslím trénink juniorů '' zeptala jsem se nevině. Táta se usmál ,, pozítří odpoledne. To se ti tam tak líbilo?'' ,, jo, bylo to fajn, lepší než sedět doma a nic nedělat'' ,, tak to máš pravdu'' odpověděl táta a odešel. Vrátila jsem se zpátky do mého pokoje a sedla si na postel. Natáhla jsem ruku k malému stolku, na kterém měl ležet mobil se sluchátky. ,, Co to ?'' zeptala jsem se sama sebe, když na stolku ležel pouze mobil, sluchátka byly pryč. Zrovna tyhle fungovaly fakt dobře a já je ztratila. Do ruky jsem tedy vzala jen mobil a projížděla internet. Po stranách mi vyskakovaly různé reklamy, které mě upřímně štvaly. Až na jednu, něco mi připomněla. Vyhrajte vstupenky na mistrovství světa juniorů 2018 v ledním hokeji !  Táta se mi ještě o ničem nezmínil. Možná na to jen zapomněl, nebo nechce, aby jsem o tom věděla, ale to je asi blbost. Stejně strávím prosinec u mamky a hokej budu sledovat jenom z televize. Jako vždy. stejně by bylo super vidět to vše naživo, ale na to můžu zapomenout, protože do Kanady mě prostě máma nepustí, i kdyby táta souhlasil ( o tom ale taky silně pochybuji). 

***

Seděla jsem na tribuně a sledovala mladé hokejisty ( stejně byli starší než já), jak se pohybují s hokejkou po ledě. Nechápala jsem, jak můžou tak rychle bruslit, dokonce i s pukem u hokejky a když se zadaří, tak dát i gól. To bych já nikdy nedovedla. Ano, bruslit jsem uměla, ale rozhodně ne tak rychle jako hokejisté. Pomalé tempo mi prostě vyhovovalo a já tak byla plně spokojená.

 Všimla jsem si, že kluci na ledě po mě pokukovali a mezi sebou si něco šeptali. Určitě řešili kdo jsem a jak jsem se tady dostala. Ale tohle jim nejspíše Lukáš řekl, tak nevím, co by mohli řešit. ,, Kluci, nestůjte tam jen tak a hrajte! '' Křikl na ně táta. Kluci ani neodpověděli a znova začali bruslit.

 Trénink skončil a já čekala na tátu, než vyjde ze stadionu a odveze domů. Pěšky se mi jít nechtělo, dneska jsem už tady pěšky šla. Sice jsem se hezky prošla, ale stejně jsem radši jezdila autem. Sedla jsem si na schody před stadionem a pozorovala, jak kolem jezdí jedno auto za druhým, nebo kolemjdoucí lidi. Kvůli mé netrpělivosti mi připadalo jako věčnost sedění na schodech, ale seděla jsem tam opravdu jen chvíli. Tak jsem přemýšlela nad tréninkem. Připadalo mi, že jsem tam nějak překážela. Kluci se pořád dívali na mě. Myslím, že mi to nevadilo ani zdaleka tak, jako tátovi. Nejspíš mě už tady nevezme. Nebo mě posadí někam, kde mě nikdo neuvidí. No to ale potom zase neuvidím na led. Možná radši zůstanu doma. Uslyšela jsem zvuk otevírajících se dveří, a proto jsem otočila hlavu a zrak upřela na dveře. Ze stadionu začali vycházet první hokejisté. Z toho jsem tedy usoudila, že by můj táta měl brzy přijít. ,, Čekáš na mě?'' zeptal se někdo za mnou. ,, Bohužel tě zklamu, ale ne. Čekám na tátu'' otočila jsem hlavu. ,, a příště by jsi na mě počkala? Nebo by jsi mohla přijít blíž k ledu, ať tě vidím'' ,, jestli přijdu i příště, tak to bych mohla, ale nic neslibuju'' Luky najednou začal šmátrat v kapse mikiny a vytáhl sluchátka, které jsem na první pohled poznala. Byly totiž na nich světle růžové proužky, které jsem tam nedávno přimalovala, abych je poznala a nespletla si je ,, myslím, že tohle ti minule vypadlo, leželo to na místě, kde jsi seděla'' podal mi sluchátka. Tak tady jsou. A já je hledala po celém domě. ,, moc ti děkuju Luky, hledala jsem je všude, myslela jsem, že jsem je zase ztratila'' ,, hele, hlavně že se našly '' ,, díky tobě se našly, opravdu ti děkuju '' ,, nemáš zač Luci, stejně by to udělal každej, kdyby je našel'' ,, no tak tím si nejsem zas tak jistá, znám dost lidí, kteří by si je nechali.'' dořekla jsem a podívala se na Lukyho. Svůj pohled upíral na mě, zatímco já koukala jak po Lukym, tak i po stadionu a po okolí, anebo jsem okukovala své boty. ,, Budu muset jít domů, ještě mám nějakou práci. Tak doufám, že na mě příště počkáš'' ,, budu na to myslet. Měj se '' ,, Nazdar'' odpověděl mi nazpátek. Hned na to jsem uviděla tátu vycházet ze dveří, jak jde směrem ke mě. ,,Můžeme jet?'' ,, jasně '' řekla jsem a vydala se k autu. Nasedla jsem do něj a hned jak táta nastartoval, zeptala jsem se ho ,, můžu jít taky na příští trénink? '' zeptala jsem se s nejistotou v hlase ,, samozřejmě '' odpověděl klidně a dál se věnoval řízení auta. ,, a nevíš, o čem se kluci bavili ?'' tohle mě opravdu zajímalo. ,, ptal jsem se jich na to, ale nic mi neřekli. Snad se ale nebudou bavit často, musí se soustředit, aby se vůbec nějak zlepšili'' to mě mohlo napadnout, že to nebude vědět. Proč by mu to dobrovolně říkali, že ?

 Pečlivě jsem pročítala papír, kde byly napsány tréninky kluků teď před mistrovstvím. Většinou to byly pondělky, středy a pátky, občas i soboty. Takže stihnu ještě čtyři tréninky, než pojedu zase za mámou. Aspoň jsem vše stihla okopírovat bez tátova povšimnutí a papíry s tréninky schovala do šuplíku skříňky v mém pokoji. Nikdy nevíte, kdy se budou hodit.