ME AND MY HOCKEY LIFE

XV.

Seděla jsem se Šaldou na schodech před mým domem. ,, Fakt to s ním nechceš řešit?'',, co by s tím udělal, když si nic nepamatuje?'' diskutovali jsme o Filipovi. ,, Dobře si to rozmysli, už teď je docela pozdě'' ,, ty nechceš, aby ho minul trest, co?''obrátila jsem na něj pohled. ,, Ještě aby ne, když udělá takovouhle sračku a ještě si ji nepamatuje'' ,, stejně nejsou důkazy, dohadovat se s ním nemá cenu'' snažila jsem se změnit jeho názor. ,, radši si to znovu promysli'' ,, fajn'' řekla jsem jen proto, abych ho trochu uklidnila. ,, Co Lukáš?'' vyhrkla jsem hned, co jsem si na něj vzpomněla. ,, Celé ty dva měsíce jsem se s ním zkoušel jakkoliv spojit. Doma nebyl, zprávy a telefonáty ignoroval'' na chvíli se odmlčel ,, a jak to dopadlo?'' moje srdce se rychle rozbušilo. Bála jsem se jeho odpovědi. Nadechl se a začal mluvit ,, už před měsícem odletěl do Finska''. Teď nás dělí tisíc kilometrů. Celou tu dobu jsem doufala, že se to spolu vyřešíme. Prostě že to bude mít dobrý konec. A ono nic. Slzy mi po pro mě dlouhé době stékaly po tváři. ,, Není tam navždy, vrátí se. Vše se mu uleží v hlavě a vezme to z jiné strany'' uklidňoval mě Šalda. ,, Kolikrát jsi tohle říkal a jak to dopadlo'' vzpomněla jsem si na všechny chvíle, kdy mi to říkal. ,, Ale teď má na to hodně času'' řekl Šalda. Kolem nás se rozléhalo ticho. Musela jsem to přerušit. ,, Kdy se vrátí?'' ,, nevím, ale nedá o sobě vědět, jak ho znám'' odpověděl Šalda, ,, Jak se ti vůbec daří s rodiči?'' změnil téma. ,, v Brně jsem už dlouho nebyla'' ,, ale vždyť-'' ,, jsem tady, napořád'' přerušila jsem ho.

Prohlížela jsem všechny skříně v mém pokoji, jestli uvnitř něco nezůstalo. Když jsem se ujistila, že všechno mám s sebou, mé kroky následovaly do předsíně. Zastavila se u mě máma ,, opravdu to takhle chceš?'' dívala se na mě nejistě. Jako by nechtěla, abych jela pryč. ,, Myslím, že to tak bude lepší'' ,, vrátíš se někdy?'' vyslýchala mě dále. Zamyslela jsem se. ,, Možná se jen přijedu podívat, teď už bydlím v Třinci'' odpověděla jsem. S tátou jsem byla šťastná, nic mi nechybělo. Nechtěla jsem na tom nic měnit. ,, Snad se ještě někdy uvidíme'' pobíhala kolem mě máma, když mě doprovázela k autu.,, Jo, uvidíme se'' řekla jsem a posadila jsem se do auta. ,, Připravena?'' zeptal se mě táta za volantem. ,, vždycky'' odpověděla jsem. Auto se rozjelo. Naposled jsem zamávala na mamku. Aspoň něco se zlepšilo.

U chodníku zastavilo černé auto a zatroubilo. ,, Neči je tady'' řekl Šalda. ,, Ještě to probereme'' objal mě a vydal se k autu. ,, Pozdravuj ho ode mě'' řekla jsem narychlo. ,, Budu, tak zatím'' ,, Ahoj'' v mžiku bylo auto pryč. Ačkoli bylo pár minut po páté hodině, slunce už začalo zapadat. Vešla jsem do domu a sundala si bundu. Vzápětí jsem se ale otočila a byla zpět venku. Vydala jsem se na stadion. Jen tak. Už po pěti minutách cesty jsem si říkala, jak skvělý nápad to byl, když zrovna tenhle večer byl tak mrazivý. Když jsem měla stadion na očích, rozběhla jsem se k němu. Dveře byly odemklé, což mě docela překvapilo. Na chodbě pracovala paní uklízečka, která byla vždy velmi milá. ,, Dobrý večer, Lucinko, co tady hledáš?'' usmála se hned, co mě viděla. ,, Dobrý večer, je tady táta?'' chtěla jsem se ujistit, že tady není. ,, byl tady ještě tak před hodinou, potom odešel'' ,, dobře, děkuju'' zahla jsem za roh a sešla schody k ledu. Posadila jsem se na střídačky a seděla. Tady jsem ho poprvé potkala. Všechno si to pamatuju.

,, omlouvám se, ale tohle musím opravdu vzít'' omluvil se táta a odešel opodál ,, dneska mu furt někdo volá'' prohodil frustrovaně brankář a sundal si z hlavy helmu. ,, je to trenér, nesmíš se tomu divit'' ,, nikdy ale telefon nezvedá, když je trénink'' ,, tak třeba řešil něco důležitého'' ,, vsadil bych se, že takhle volá od rána'' ,, Ničeho jsem si nevšimla, když jsem byla v jeho v blízkosti '' brankář pozvedl obočí ,, jak to myslíš, když jsi byla v jeho blízkosti '' ,, můj táta vám dělá trenéra'' pousmála jsem se. Brankář se na mě zaskočeně podíval ,, nikdy jsem tě tady ale neviděl'' ,, jsem tady poprvé, předtím jsem bydlela u mámy '' ,, takže tady budeš někdy chodívat ?'' ,, pokud mi to táta dovolí, tak ano'' na chvíli se odmlčel. ,, jsem Lukáš '' řekl rychle, když viděl tátu mířícího k nám ,, Lucie''.

Kdyby miv tu dobu někdo řekl, co se stane, nevěřila bych. Zdálo by se to jako totálníblbost. Teď bych mohla jen prosit, ať se mi to všechno jen zdá, ať to jehloupost. Chvíli jsem jen hleděla na led. Najednou jsem chtěla bruslit. Jen tak. Běžela jsem do jedné z kabin,  kde byly uložené mé bílé brusle. Rychle jsem je popadla a utíkala zpět na led. Sedla jsem si a zavázala si je. Když jsem se ujistila, že jsou dostatečně utažené, vydala jsem na led. Levá noha první, potom pravá. Nejdřív jsem se musela rozbruslit a potom jsem se už proháněla na ledě. Je to úplně něco jiného bruslit sama, než na veřejném bruslení. Je tady tolik místa a to jen a jen pro mě. ,, Lucinko''uslyšela jsem volání. Zastavila jsem se a rozhlídla se. Uviděla jsem paní uklízečku, jak schází schůdky. ,, vezmi si ještě jednu mikinu, je tady zima'' řekla a podala mi ji. Je opravdu moc hodná. ,, děkuji'' usmála jsem se a podívala se na mikinu. Hned se mi úsměv vytratil. ,, víš, vzala jsem ji z kabiny, asi si ji někdo z kluků tady zapomněl''dodala ještě. Vzala přesně tu,co má Lukáš, pamatuji si ji ještě z Vancouveru. ,, Za půl hodiny odcházím, zůstaneš tady ještě déle?'' ,, potom už půjdu domů'' ,, tak já ti řeknu, až budu odcházet'' ,, to budete moc hodná''

Stále jsem bruslila po ledě. Při jednom odrazu jsem zakopla o zoubky na bruslích a spadla jsem. Seděla jsem na ledě, místo toho, abych vstala, lehla jsem si. Nevím, co mě to popadlo. Dívala jsem se přímo do světel. Věděla jsem, že to není nejlepší nápad, ležet takhle uprostřed ledu, ale stejně jsem se nezvedla. Byla jsem unavená, a to ani nebylo nijak pozdě večer. Nevím, jak dlouho jsem ta ležela, ale když jsem chtěla vstát a jít na lavičku, nešlo to. A já nevěděla proč. Možná jsem neměla sílu. Takže jsem zavřela oči a po chvíli už nevěděla o světě.