,,Co tě to napadlo, ležet na ledě? Buď ráda, že jsi jen nachlazená, mohlo to dopadnout mnohem hůř!'' křičel na mě táta, když jsem ležela v posteli. Nemohla jsem se prý probudit, tak musel přijet táta. ,, Omlouvám se, už to víckrát neudělám'' řekla jsem potichu. Táta si povzdychl ,, něco je špatně, já o tom vím, ale když mi neřekneš co se děje, nepomůžu ti.'' řekl už klidně a podíval se mi se starostí do očí. ,, Jsem v pohodě, opravdu'' řekla jsem již poněkolikáté. ,, Stalo se snad něco ve Vancouveru? Ublížil ti někdo z kluků?'' ptal se táta dál. Nemůžu mu to říct. ,, kluci jsou fajn'' Táta se zvedl a šel ke dveřím. ,, Jestli to nepovíš mě, povíš to někomu, kdo ti opravdu pomůže'' dořekl a zavřel dveře. Snad mě nechce dotáhnou k psychologovi. Nikdy bych tam ani nevkročila. Navíc, nejsem na tom tak špatně, aspoň z mého pohledu. Vylezla jsem z postele a došla si pro laptop. Chtěla jsem si vzít sluchátka, co ležely na stole, ale něco mě zarazilo. Na židli byla přehozená mikina, které jsem si předtím nevšimla. Lukášova mikina ne včerejška. Nejspíš bych mu ji měla vrátit. Sice nevím jak, ale to vymyslím. Lehla jsem si zpátky pod peřinu a zapnula jsem nějaký film. Co jiného jsem mohla dělat, když mě táta nechtěl pustit ven.
---------
Stále jsem ležela v posteli. Nebyla jsem už nachlazená ani nic podobného, jen jsem se nudila. V mobilu mi cinkaly zprávy, které jsem ignorovala. Když jsem ale uslyšela další cinknutí, mobil jsem sebrala do ruky podívala se, kdo mě pořád otravuje. ''cau, dneska je u me mensi party, takze doraz pokud budes moct''psal Kuba Lauko. Upřímně se mi nikam vůbec nechtělo. Navíc bych musela jet do Chomutova. ''sorry, ale něco už mám'' naklikala jsem rychle a zprávu odeslala. Ihned se mi dostavila odpověď ''nevymlouvej se a prijd, porad sedis jenom doma'' jo, Kuba se snad nikdy nenechá odbýt. ''zaciname v 10, ale klidne prijd driv. a klidne tady muzes prespat'' dodal. '' možná se tam objevím, ale nic neslibuju'' opravdu jsem začala přemýšlet, že tam půjdu. ''napis jak budes v Chomutove'' na to jsem už neodpověděla. Šla jsem to říct tátovi. ,, Ahoj, nejspíš dneska pojedu navštívit Kubu'' oznámila jsem mu. ,, On bydlí v Chomutově, že? Kdy se vrátíš?'' ,, přespala bych tam a zítra kolem poledne přijela domů'' ,, pojedeš vlakem?'' zeptal se. ,, jo, jinak se tam nedostanu'' ,, tak mi potom napiš, jak dorazíš'' řekl táta a dál se věnoval své práci. ,, Tati?'' zeptala jsem se naposled. Zvedl hlavu a podíval se na mě. ,, hodil bys mě na nádraží? O půl třetí mi jede vlak'' ,, jasně'' odpověděl táta a já odešla do pokoje. Měla jsem ještě dvě hodiny čas. Mobil jsem nechala nabíjet a mezitím jsem si sbalila pár věcí do tašky, kterou jsem položila na postel. Otevřela jsem skříň. Teď, co na sebe. Prohrabávala jsem celý svůj šatník. Nakonec jsem vybrala modré rifle s vysokým pasem, bíle tričko a černou mikinu. Rychle jsem se šla vysprchovat a umýt si vlasy. To jsem stihla asi za deset minut. Fénem jsem si vyfoukala vlasy a rozčesala je. Přestože jsem měla přírodně rovné vlasy, sáhla jsem po žehličce a vlasy si tak ještě více narovnala. Až jsem byla spokojená, oblékla jsem si nachystané oblečení a lehce se namalovala. Nakonec jsem se prohlédla v zrcadle, naposled se upravila a i s taškou seběhla schody. ,,Můžeme jet?'' zeptal se mě táta v předsíni. ,, Jen si dám boty'' řekla jsem a zavázala si tkaničky.
Konečně jsem seděla ve vlaku. Čekal mě přestup v Ostravě a Praze. Docela jsem se do Chomutova těšila, hlavně na Kubu. Naposled jsem ho viděla na letišti. Jen mě docela znervózňovalo, že jsem nevěděla, kdo na té party bude. Hlavně ať tam není Filip Král. Nepotřebuju ho vidět. Rozhodně ne v nejbližší době. Do uší jsem si strčila sluchátka a zapnula náhodný playlist. Ještě jsem Kubovi napsala, že už jsem na cestě.
,, Ahoj Luci'' objal mě Kuba, když jsem vystoupila z vlaku. ,, děkuju, že jsi na mě čekal'' ,, v pohodě, nechci aby jsi tady byla sama, navíc je tma'' odpověděl s úsměvem Kuba. Jo, bylo po deváté večer, takže toho nešlo moc vidět. S Kuba jsem došla až k jeho autu. ,,Sedej'' usmál se a otevřel mi dveře'' ,, děkuju'' usmála jsem se nazpět. Auto se hned rozjelo. ,, Budou tam i kluci z týmu?'' vyptávala jsem se zvědavě. ,, uvidíš, nemusíš se bát'' ,, to jsi mi toho teda řekl dost'' řekla jsem s úšklebkem'' ,, bude to v pohodě, ještě dorazí pár mých kámošů, prostě si to užiješ'' dořekl Kuba. Cesta k němu uběhla rychle. Dojeli jsme k rodinnému domu. ,, Tohle je moje království'' rozmáchl rukama Kuba. Vystoupili jsme z auta vešli do domu. ,, To jsem tady opravdu první?'' ,, jo, kluci nikdy nechodí dřív'' odpověděl se smíchem. ,, Řekneš mi, kdo tady bude?'' ,, když počkáš hodinu, zjistíš to'' ,, prosím'' upřela jsem pohled na Kubu. Ten to ale ignoroval a odešel chystat věci. ,, Můžu ti aspoň nějak pomoct ?'' ,, tohle dones do obýváku'' předal mi tác s jídlem. Odnesla jsem ho na místo a položila na stůl. ,, Teď máme dost času takže, zahrajeme NHLko?'' ,, no jasně!'' vypískla jsem nadšeně a sedla si k televizi.
,, Vůbec se nesnažíš'' zasmál se Kuba ,, děláš si srandu? Vůbec mě to neposlouchá'' zamávala jsem ovladačem. ,, Myslím že to nebude tím ovladačem'' ,, já bych řekla že jo''ušklíbla jsem se. Snažila jsem se mačkat tlačítka, ale buď nereagovaly, nebo dělaly jiné věci než měly. Náhle se ozval zvonek. Rychle jsem se podívala na hodiny. Čtvrt na jedenáct. Kuba letěl ke dveřím a já vypnula hru. Jen co jsem se otočila, uviděla jsem Šaldu s Kaulym.
Čas rychle ubíhal, hodiny ukazovaly půl druhé ráno. Většinu lidí jsem tady neznala, z týmu se ještě připojil Dalda Mikyska. Všichni už byli v náladě, kromě mě. Měla jsem sobě maximálně dva panáky, víc nic. Dolehla na mě únava. Snažila jsem se vyhledat Kubu. Našla jsem ho v kuchyni. ,, já už končím, potřebuju se vyspat'' ,, co blázníš, ještě je brzo, nenechám tě spát'' už v tu chvíli jsem věděla, že to myslí naprosto vážně a já nemám šanci na spánek. ,, Pojď,, zahrajeme si něco'' chytl mě za ruku a táhl do obýváku. Ze stolu sebral prázdnou láhev a položil ji na zem. ,, ne, to hrát nebudu'' protestovala jsem. ,, neboj se, bude to faajn'' zasmál se Kuba ,, Flaška!'' zakřičel Kuba a kolem nás se posadili další lidi. Povzdechla jsem si a doufala, že budou normální otázky nebo úkoly. Velké šance jsem tomu nedávala.
ČTEŠ
ME AND MY HOCKEY LIFE
FanfictionKdybych udělala jedinou věc, jediné rozhodnutí jinak, nebyla bych tam, kde jsem teď. -příběh je (samozřejmě) vymyšlený-