ME AND MY HOCKEY LIFE

VII.

 Dívala jsem se na sebe do zrcadla. Dnes jsem na sobě měla kratší vínové šaty, na které mi padaly vyžehlené vlasy. Mým pokojem se rozléhalo ticho. Podívala jsem se na hodiny. Ukazovaly pár minut před šestou hodinou večer. Za okny padal bílý sníh, jenž jsem viděla jen díky pouličním světlům, jinak byla černočerná tma. Měla jsem trochu smutnou náladu, ačkoliv jsem měla být nejspíše šťastná, nebo jsem se měla zkusit usmívat. Aspoň dneska. Aspoň na Vánoce. Jenže to nešlo. Myslela jsem na tátu. Radši jsem se vydala do jídelny, aby jsem se nezamyslela. Už když jsem byla na schodech, cítila jsem vůni smaženého kapra. Mamka v kuchyni dodělávala polévku a brácha chystal v jídelně talíře. Usedla jsem tedy ke stolu a čekala, než přijdou ostatní. Moc dlouho to netrvalo, mamka po chvíli přinesla polévku a my tak mohli začít jíst .

Nikdy jsem nedostávala nějak moc dárků. Ani mi to nevadilo, Vánoce přece nejsou o dárcích. Brácha si zahrál na Ježíška a začal rozdávat dárky zpod stromečku. Vedle mě už ležela menší hromádka dárků, takže více jsem už nečekala. Počkala jsem, než budou mít všichni své dárky u sebe a potom je začala otevírat. Roztrhla jsem první balicí papír a vytáhla mikinu, kterou jsem si sama vybírala. Stejně jsem za ní byla ráda, tak jako za ponožky. Těch není nikdy dost. Postupně jsem rozbalila i ostatní dárky. Když jsem měla hotovo, počkala jsem, až brácha vybalí všechny své dárky. I když byl starší než já, pořád si to užíval. Možná proto, že ho mamka docela rozmazlovala. Radši jsem se natáhla pro cukroví. To jsem měla na Vánocích snad nejraději. Nakonec jsem posbírala vše, co jsem dostala a odnesla to do pokoje. Věci jsem opatrně položila na zem a sebou plácla na postel. Moc dlouho jsem na ní nevydržela, protože někdo klepal na dveře. Možná jsem si na chvíli myslela, že to dělá schválně. ,, Dále'' zabrblala jsem. Dveře se rozletěly a do pokoje vstoupila mamka a sedla si na židli ,, Luci'' promluvila na mě máma. Posadila jsem se, abych na ni viděla. V ruce něco držela. Nedokázala jsem rozpoznat, co to bylo. ,, Kdyby byl tvůj táta doma, byla by jsi u něj. No a my si už předtím na tuhle dobu něco naplánovali, takže jsme nepočítali, že tady budeš s námi. Za dva dny odjíždíme pryč.'' dokončila svůj monolog mamka. To, co svírala v ruce mi pomalu podávala. ,, Co to je?'' zeptala jsem se nedočkavě. ,, Nemůžeš zůstat sama doma''dodala ještě mamka. V tu chvíli mi předala papírky. Chtěla jsem rychle zjistit, k čemu slouží. Když jsem se na ně podívala, hned mi to došlo. Nemohla jsem tomu uvěřit. S otevřenou pusou jsem se podívala na mamku ,, myslíš to vážně?'' ,, jiná možnost tady není'' ,, no a co třeba babička?''  ,,jsou Vánoce, nemůžeš ji pořád otravovat'' odsekla mamka. Znovu jsem se podívala na papírky, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Opravdu jsem držela v ruce letenky do Kanady za tátou. ,, Letíš zítra brzy ráno, táta o tom ví'' doplnila mamka a odešla z mého pokoje. Podívala jsem se ke skříni. Vedle ní stál můj kufr na cestování. Okamžitě jsem ho popadla a začala do něj skládat oblečení s elektronikou. Ještě jsem vše třikrát zkontrolovala, nechtěla jsem nic zapomenout doma. Když bylo vše na svém místě, převlékla jsem se do pyžama a rychle zalezla do postele. Nebylo moc hodin, stejně jsem ale byla unavená. Přemohla mě únava a já po chvíli usnula. 

 Ležela jsem na lavičce a čekala na letadlo. Odbavení zavazadel jsem měla dávno za sebou. Už asi před pěti hodinami jsem dorazila tady na letiště v Londýně. Protože letadlo do Kanady mělo nějaké problémy, let se o pár hodin přesunul. Venku se už začalo objevovat slunce. Bylo devět hodin, když jsem konečně uslyšela rozhlasem upozornění, že letadlo do Kanady je připraveno a cestující mohou nastupovat. Rychle jsem se zvedla z lavičky a rychlým krokem mířila k letadlu. Našla jsem své místo u okna a pohodlně se usadila. Teď mě čekal více než devítihodinový let. Letadlem se rozezněl hlas letušky, který jsem neposlouchala, dívala jsem se z okýnka. Možná jsem se trochu bála. Najednou se letadlo rozjelo a začalo pomalu stoupat. Zavřela jsem oči a silně se přitiskla k sedadlu. Tak jsem se  cítila aspoň trochu líp. Když jsem oči otevřela, viděla jsem kolem letadla bílé mraky.  Kochání mi nevydrželo příliš dlouho, už po chvíli jsem se příšerně nudila. Nic zábavného se v letadle dělat nedá. Proto jsem se uvelebila na sedadle a po chvíli usnula.  

 ,,Slečno, vstávejte, budeme přistávat'' vzbudil mě příjemný hlas mladé letušky. Zamrkala jsem očima, abych si zvykla na světlo. Jen dvacet minut mě dělilo od Vancouveru. Neskutečně jsem se těšila. Proto mě potěšilo, když letadlo začalo přistávat. Najednou se všichni kolem mě odpoutali a nahrnuli se rychle k východu. Nechtěla jsem se nikam cpát, proto jsem zůstala sedět na sedadle. Až mezi posledními jsem dorazila do letištní haly. Na jezdícím pásu jsem uviděla můj kufr, který jsem si rychle vzala. A když jsem se otočila, spatřila jsem tátu, jak právě vešel do haly. Hned jsem se k němu rozběhla a objala ho. ,, Nemůžu uvěřit, že jsem v Kanadě'' řekla jsem hned. ,, to já taky, jsem rád, že to šlo vůbec nějak zařídit'' pohladil mě táta po vlasech ,, můžeme jet? Nechci kluky nechávat samotné, kdoví, co by mohli udělat'' ,, jasně, můžeme'' zasmála jsem se. Venku na nás čekalo vypůjčené auto. Překvapilo mě, že jsme jeli opravdu jen chvíli a už jsem viděla hotel. Byla to nádherná moderní budova. ,,Chytej ''řekl táta a hodil mi klíče s číslem a kartu. ,, bydlíme v šestnáctém patře'' dořekl a pomáhal mi přenést kufr k výtahu ,, zvládneš to sama?''zeptal se táta starostlivě ,, snad jo, kdybych něco potřebovala, někoho se zeptám'' to už přijel výtah a otevřel se. Byl prázdný, což bylo možná i dobře. Vstoupila jsem do něj, zmáčkla tlačítko s číslem 16 a přiložila kartu. Dveře se zavřela a já jela spokojeně do šestnáctého patra, kde jsem vystoupila. Šla jsem po chodbě až k mému pokoji. Odemkla jsem dveře a vešla dovnitř. Hned naproti dveřím bylo obrovské okno s nádherným výhledem na Vancouver. Na levé straně ode dveří se nacházela menší koupelna a za ní stála postel se skříněmi. Na pravé straně stál stůl, televize a playstation. Kufr jsem nechala stát u dveří a skočila do postele. Hlavu jsem otočila směrem k oknu, abych mohla sledovat ten nádherný výhled. Těšila jsem se na Lukyho a na ostatní kluky. Myslím, že tohle pro ně bude nečekané překvapení.