ME AND MY HOCKEY LIFE

IV.

Konečně jsem byla u stadionu. Šla jsem pěšky, táta musel něco zařizovat. Vyběhla jsem schody až ke dveřím, které jsem otevřela a následně vstoupila dovnitř. Vydala jsem se chodbou, která měla vést k ledu. Sice jsem tady párkrát byla, ale stejně jsem se tady nevyznala. Najednou jsem ucítila chladný vzduch. Takže jsem šla správnou chodbou. Pomalým krokem jsem šla až k sedadlům, které byly postaveny až u mantinelu. Nevím, jestli to byl dobrý nápad. Neměla jsem ráda tázavé pohledy hokejistů, nebo kohokoli jiného na mě. Seděla jsem tam jen kvůli Lukášovi. Netrvalo dlouho a kluci už začali chodit na led. Luky byl nejspíš v kabině, stejně jako pár ostatních hokejistů, kteří ještě chyběli na ledě.

Uběhlo asi deset minut, ale Luky na ledě nebyl. to už přišel i táta. ,, dneska jsem všichni, nebo zase někdo chybí?'' zeptal se kluků ,, Dostál tady není, trenére'' ,, říkal něco o tom, že tady nebude ?'' ,,nic neříkal, trenére '' odpověděl poslušně jeden z hokejistů. ,, fajn, tak se rozbruslete a pak začneme '' řekl táta trochu naštvaně. Vůbec se mu ale nedivím. Komu by to nevadilo, nepřijít a ještě k tomu nedát o sobě vědět.

Byla jsem tak zabraná do tréninku, že bych si ani nevšimla, jak někdo vedle mě otevírá dvířka na led. Jenže ty dvířka opravdu vrzaly, tak jsem se otočit musela. Pohledem jsem zachytila dres s číslem 2. Lukáš je tady. Pomalu bruslil směrem k tátovi, který si ho hned všiml, počkal až k němu Luky přijel a začal mluvit jako první. Neslyšela jsem, co si mezi sebou říkali, ale určitě to bylo něco jako, že Luky nemá chodit pozdě, protože bla bla bla. Po jejich rozhovoru jel Luky chytat do brány. Cestou se ještě zdravil se spoluhráči. V bráně si stoupl do typického postoje pro chytání a soustředil se na puky, snažící se prorazit se do brány. Musím uznat, že Luky je v chytání opravdu dobrý. Najednou se Luky otočila zamával mi. Protože jsem ho upřeně sledovala, hned jsem to zaregistrovala a mávnutí mu opětovala. Pousmál se, a když si všiml, že jeho spoluhráč se podíval mým směrem, začal se znovu soustředit na trénink.  

 Sešla jsem z tribuny a šla k šatnám. Přestože vedle mě stála lavička, nesedla jsem si, nechtěla jsem, protože jsem seděla předtím, a to mi stačilo. Takže jsem se postavila vedle lavičky a čekala na Lukyho. 

 Kluci začali konečně opouštět šatnu. Někteří mě ignorovali, jiní se jen podívali a pokračovali v cestě. ,, Ty jsi vážně počkala'' usmál se Luky ve dveřích od šatny'' ,, no jasně, času mám dost, tak proč ne'' úsměv jsem mu oplatila,, na začátku tréninku jsem myslela, že nepřijdeš'' ,,jen jsem se zdržel ve škole, musel jsem tam s něčím pomáhat'' ,, to máš štěstí, seděla jsem u toho mantinelu, takže kdyby jsi nepřišel, asi bych tě zabila'' řekla jsem žertovně ,, to by jsi neudělala '' zasmál se Luky. ,, vlastně jsem to už začala plánovat, jenže ty jsi přišel, takže jsem vše musela zrušit'',, to jsem rád, že žiju '' ,, to buď, ale dávej na sebe pozor, nikdy nevíš, co zase naplánuju'' ,, nemusíš se o mě bát, já na sebe dávám pozor vždycky'' . Takhle jsme si povídali ještě chvíli, do té doby, než to Luky přerušil ,, za chvíli mi jede autobus domů'' řekl Luky ,, budu muset jít, nechci, aby mi to ujelo '' dořekl a chystal se odejít ,, můžu tě doprovodit na zastávku?'' zeptala jsem se rychle. Luky se otočil a usmál ,, jestli tě to nebude zdržovat, tak můžeš'' ,, prosimtě, tohle mě zdržovat nikdy nebude'' řekla jsem a vydali jsme se pryč ze stadionu. ,, za jak dlouho ti ten autobus jede ?'' ,, za patnáct minut, ale deset minut jdeme na zastávku'' ,, tak to je fajn, aspoň nemusíš dlouho čekat'' ,, jo, hlavně když je zima, tak se to vyplatí, opravdu nechci chodit domů pěšky pět kilometrů '' ,, a kde tady bydlíš, jestli se můžu zeptat ?'' ,, v pohodě, vlastně bydlím v Brně, ale teď před mistrovstvím bydlím s klukama v bytech '' ,, no to by byla hrůza, jezdit každý druhý den z Brna do Třince '' ,, tady se prostě ví, jak vše vyřešit'' ,, jo, to máš pravdu'' na chvíli nastalo ticho. Přemýšlela jsem nad tím, co bude, až kluci odletí do Kanady na mistrovství a já tak budu sedět doma a Lukyho nejspíš dlouho neuvidím. ,, až skončí mistrák, tak se vrátíš zpátky do Brna, co ?'' ,,budu muset. Stejně tam moc dlouho nebudu, potom letím do Finska'' ,, ale to je moc daleko'' ,, ale blíž než v Americe'' ano, bylo to blíž, ale pro mě to byla stejně moc velká dálka. Docela jsem si Lukyho oblíbila, i když jsem ho znala jen pár dní. Někdy jsem měla pocit, že lidi, se kterými jsem se bavila jen pár minut, jako bych znala celou věčnost. Většinou jsem byla naivní, když jsem jim rozdala kontakty na mě a čekala, než mi napíšou aspoň jednu zprávu. Jenže buď se na mě vykašlali, nebo na mě zapomněli. Bála jsem se, že tohle udělá i Luky, že se na mě prostě vykašle. Někde uvnitř mě jsem ale věřila, že zrovna on to neudělá. Že bude všechno v pořádku. ,, jsi v pohodě?'' vytrhl mě z přemýšlení Luky,, jo, promiň, jen jsem se zamyslela'' ,, už jsme skoro na zastávce, jen přejdeme přes tenhle přechod a jsme tam'' , to jsem přemýšlela tak dlouho ?'' zděsila jsem se ,, nebylo to tak dlouho, cesta na zastávku je krátká'' ,, no jo, to mě nenapadlo'' přešli jsme společně přechod pro chodce a náhle jsem stáli na zastávce ,, za jak dlouho ten autobus přijede? '' zeptala jsem se ,, každou chvílí by měl tady stát '' jen co to dořekl, autobus se vyřítil ze zatáčky ,, tak se uvidíme pozítří. Počkáš zase na mě ?'' ,, jasně, můžu čekat po každém tréninku, tedy, jestli ti to nebude vadit'' ,, nebude mi to vadit, tím si můžeš být jistá'' ,, tak se měj Luky, ahoj '' ,, ty taky, čau'' rozloučili jsme se a Luky zmizel v autobuse. Já se otočila a vydala se po chodníku domů. Už jsem se nemohla dočkat na další trénink.