Vešli jsme do obří temné jeskyně. Ti kteří tam nebyli přítomni fyzicky tu poletovali barevné hologramy. Orochimaru taky odešel, tak proč bych nemohla já. Vysvětlila jsem všem co a jak. Vlastně jsem nepřišla žádat, zda mohu odejít nebo ne, spíše sem jim to přišla říct. Chvilku tam byl rachot, pak si začali šuškat a nakonec bylo úplné ticho.
Pein přišel a přísně se na mě a na Hidana podíval. ,,Ty jsi tu pro vyšší účely. Není možné aby si odešla" řekl rázně
,,Mě jsou ukradený tvoje vyšší účely Peine! Řekla bych, že jsem tu pro vás udělala už dost!" rozčílila jsem se a Hidan mě trošku přitáhl k sobě na znamení abych se krotila
,,Jak jsem řekl. Rád bych ti dovolil odejít, ale nejde to"
,,Já se tě, ale nepřišla ptát" oznámila jsem mu
,,Kimi.. Asi si zapomněla kdo ti poskytl útočiště, kdo ti podal pomocnou ruku a kdo tě vzal pod svá ochranná křídla a ty by ses k nám teď chtěla otočit zády? To se neděla."
,,Tak znovu. Já se tě nepřišla ptát zda můžu odejít nebo ne!" měla jsem ruce křečovitě sevřené v pěst ,,Co po mě vůbec ještě chceš?!"
,,Chci válku a tebe na naší straně"
,,Chtít můžeš, já odcházím" v tu chvíli se Pein objevil těsně přede mnou a já se zarazila ,,Myslím, že si mě nepochopila"
,,A nebo si ty nepochopil mě" řekla jsem s chytila ho za ruku Pein zakřičel ,,A to není všechno co teď umím" dodala jsem ,,Teď uhni!" pustila jsem ho a on spadl na kolena
Všichni byli úplně mimo co se to stalo a co jsem si to dovolila
,,Jen si běž" řekl Pein když se stavěl zpět na nohy ,,zvládneme to i bez tebe.. To ty budeš sama a nebudeš mít kam jít"
,,Možná nebude mít kam jít, ale sama nebude" řekl Hidan a šel pomalu za mnou
,,Hidane, to nemusíš dělat.."
,,Já vím" mrkl na mě a oba jsme odešli
,,Nebylo to nějaké podezřele lehké?" přemýšlela jsem nahlas
,,No.. Orochimaru přeci taky odešel a my se museli pak zařídit. Nejspíš to udělají stejně. Konec konců, já už měl být taky mrtví" pokrčil rameny
,,Kimi!" ozvalo se za námi
,,Tobi?" usmála jsem se
,,Chci ti něco dát" řekl a začal hrabat v kapse ,,Tady" vytáhl z kapsy přívěsek, který měl znak Akatsuki ,,Teď se asi budete skrývat a nebudete chtít vyčnívat v těchto hábitech.." řekl a já s Hidamen jsem si jeden druhého prohlédli od hlavy až po paty
,,To máš pravdu" uznala jsem
,,Je to holografický přívěšek" řekl a připnul mi ho kolem krku ,,Jsme tam všichni. Takový dárek to pro tebe měl být, jelikož máš za chvilku narozeniny a my tě měli.. Tedy máme všichni rádi a teď když odcházíš tak na nás můžeš všechny vzpomínat" škrábal se nejistě na zátylku
,,Já nevím co říct.." prohlížela jsem si ten náhrdelník ,,Děkuju" objala jsem ho ,,Budeš mi chybět Tobi" mumlala jsem mu do ramene
,,Ty mě taky" přiznal a pevně mě stiskl
Nevím zda to bylo z důvodu bolesti kterou způsobovali moje stíny a já si to neuvědomovala, nebo z důvodu, že mě vlastně nikam nechtěl pustit, ale skoro ze mě vymáčkl duši.
,,Možná se naše cesty někde protnou" usmála jsem se
,,Nesnášm loučení" vyváděl Tobi
,,Mrzí mě, že se nerozloučím se všemi.." sklopila jsem hlavu
,,Říkal jsem Konon aby šla taky, ale asi jí tvůj odchod zasáhl. Byla si jediná holka mezi námi všemi, myslím, že si jí nahradila sestru-"
,,Chápu" přerušila jsem ho ,,Vyřiď jí, že mě to mrzí"
,,Vyřídím",,Sbohem Tobi. Mám tě ráda"
,,Na viděnou Kimi" mával nám na rozloučenou
Byli jsme jen kousek od Konohy a museli se dostat pryč. Nejblíže byla dešťová země kam jsme samozřejmě měli namířeno. Žít obyčejný život bude nudné, ale aspoň budeme v bezpečí. Už se smrákalo a my nebyli ani v půlce cesty.
,,Tady to pro dnešek zapíchneme" řekl Hidan a opřel se o strom.
Přikývla jsem a sedla si o kousek dál od něj. Dívala jsem se na nebe a na zapadající slunce, pak můj pohled zůstal na Hidanovi. Ležel opřený o strom, měl zavřené oči, nohy překřížené přes sebe a pohupoval s nimi. Vypadal tak bezstarostně, ostatně jako vždycky.
Zvedla jsem se, zavřela oči a soustředila se. Oči mi zčernaly a já pár mávnutím rukou nachystala dřevo a rozdělala oheň. Ovládání živlů se někdy hodí.
,,Přemýšlela si co bude teď?" zeptal se mě Hidan a sedl si do tureckeho sedu blíže k ohni
,,Ne.." zírala jsem zamyšleně do ohně a periferně jsem viděla jak si mě Hidan prohlíží
,,Já ano a i když dojdeme do skryté deštné vesnice, myslím, že se tam nebudeš cítit dobře" řekl a začal se klacíkem šťourat v ohni ,,Víš.. kvůli těm stínům. Lidé by se divně koukali a šuškali si a tak" soucitně se na mě podíval
,,Tak budu nosit dlouhé oblečení" pokrčila jsem rameny
,,A obličej?"
Neodpověděla jsem a odvrátila pohled. Věděla jsem že má pravdu, ale co mám dělat? Nějak bych to přece zvládla ne? Když jsem se podívala zpět Hidan ležel na zádech a díval se na vycházející hvězdy. Já se znovu zahleděla do ohně. Pohled na oheň mě vždycky dokázal uklidnit. Natáhla jsem ruce k ohni a viděla jsem stíny proudící sem a tam. Už to ani tak nebolelo, spíše jsem si zvykla. Prohlížela jsem si dlaně jako bych je viděla poprvé.
,,Máš pravdu" řekla jsem po dlouhém mlčení
,,Takže co teď?"
,,Zítra najdeme nějaké místo, kde by bylo možné se zabydlet. Někde v lese, ale u vody, někde na samotě, ale na tak daleko od civilizace abychom nechodili dlouho pro jídlo. Jen je tu jeden problém.." odmlčela jsem se ,,Ty musíš zabíjet"
Hidan stiskl svůj přívěšek jakoby si ho chtěl zbavit a zbavit se tak i toho břímě
,,Dnes už to necháme být. Jsem unavená, ale zítra všechno pořešíme a zvládneme to" řekla jsem a vstala. Zasoustředila jsem se a oči mi opět zčernali. Zaujala jsem postoj a tentokrát s těžšími pohyby rukou jsem ve země udělala přístřešek akorát tak velký pro nás dva. Znovu jsem zavřela oči aby vypadali normálně a sedla si zpět k ohni. Hinad si ke mě přisedl blíž a podíval se na mě. Hleděl mi přímo do očí a bylo vidět, že chce něco říct, ale neudělal to. Když jsem se na sebe dívali dost dlouho, začínal se trošku červenat a rychle uhnul pohledem.
Nikdy jsem ho neviděla červenat se a být tak nervózní. Po chvíli řekl, že se jde natáhnout a odešel. Já jsem byla sice unavená, ale vím, že bych teď určitě neusnula.
Dívala jsem se do plamenů, které se různě kroutili a měnili barvu opravdu mě to uklidňovalo. Nevím jak dlouho jsem do plamenů koukala, ale vím, že Hidam už spal, protože jsem za zády slyšela jak chrápal. Pousmála jsem se a sundala si přívěsek co mi dal Tobi. Dal se otevřít a hned po otevření na mě vyskočila tabulka se jmény. Byli tam vážně všechna jména, tedy krom Peinova, ale to mi bylo fuk. Oči mi přeskakovali z jednoho jména na druhé a zastavily se u jména Deidara. Rozechvěli se mi ruce a pomalu jsem klikla na jeho jméno. Ve složce bylo více videí vždy s různými daty. Klikla jsem na první video kde seděl někde v lesíku a začal povídat ,,Tohle jsem nikdy předtím nedělal.. Je to divné" poškrábal se za uchem ,,No.. Nevím co bych měl říkat.. Jsi u nás už asi 4 roky a Tobiho napadlo udělat takový video deníček nebo co.." pokrčil rameny ,,Nevím kdy ti to chce dát, ale jistě někdy až budeš v Konoze na výzvědách, tak aby se ti po nás nestýskalo či co. Fakt mi to moc nejde.. No.. Každopádně mi budeš chybět až tu nebudeš. Já nejsem moc dobrý v těch citových věcech, ty to víš moc dobře a vím, že ti to neříkám často, ale miluju tě. Budu končit Tobi se vrací, tak zatím pa" přiběhl ke kameře, mrkl do ní a vypnul to
Chvilku jsem na to jen mlčky koukala a cítila jsem jak se mi slzy hrnou do očí. Utřela jsem je ještě než stihly vůbec začít stékat po mé tváři, uhasila jsem oheň a šla si lehnout.
Vyjela jsem z Deidarovi složky a najela na jiné u kterých jsem věděla že těch videí tolik nebude. Itachi, Mukade a Nagato tam měli jen jedno nebo dvě videa.
Kakuzu tam náhrál jen tak deset videí a neříkal tam nic podstatného.
Pak tam byl Kisame, který jich tam měl o něco víc, ale povětšinou tam říkal věci které nebyli absolutně vtipné a smál se jim jen on nebo si ze mě dělal legraci jako vždy, jenže tentokrát jsem mu to neměla jak vrátit.
Nejvíce videí tak bylo on Deidara, Sasoriho, Zetsua, Hidana, Tobiho a Konan. Ani nevím jak ale usnula jsem, jelikož mě ráno probudily paprsky slunce, hrající si na mém obličeji.
