Bojovnice

Prolog

V hlavě se mi ozývala tupá bolest. Vše co jsem slyšela byla bitevní vřava, třeskot meče o meč, bolestné výkřiky raněných a vítězoslavný ryk našich nepřátel. Již pět minut jsem ležela na rozdusané zemi se smrtelnou ránou nad ledvinami. Zranění mě nezabije hned ale pokud se mi nedostane odborné pomoci zemřu brzy. Slyším královy elitní vojáky volající k ústupu. Král je v nebezpečí. Pak zatnu zuby a pomalu se zasykáním se zvednu. Vydám ze sebe nervy drásající zvuk    ,, Za krále! " a aniž bych vnímala bolest, která se postupně zvětšuje jak do mě nepřátelské zbraně sekají, se vrhnu do boje. Sekám okolo sebe a cítím že pod mou sekyrou nyní padlo tolik životů že je na prstech nespočítám. Pak mou silnou vrstvu hněvu protne ostrá bolest a já si musím kleknout. Ještě chvíli odolávám, ale pak mě nepřátelé obklíčí. Je jich na mě 10. Usměji se. To se mě tak bojí? Kdyby se nebáli pošlou tři vojáky pro jistotu že bych dva třeba zabila. Když mě jeden z nich tvrdě kopne do zad a já se skácím do prachu nebráním se. Nebráním se ani tehdy kdy mi nešetrně sváže ruce. Stejně brzy zemřu tak nemá smysl pokusit se o útěk. V plné síle bych utekla ale teď ne. Neměla jsem se nechat zranit ale zachránila jsem tak svého přítele avšak né nadlouho. Má oběť byla zbytečná.

Poprvé po dlouhé době mám strach. Běžím jako o závod a snažím se ho varovat. Marně. Je pozdě nedokážu to. Ze zoufalství skočím před něho a letící šíp mine jeho srdce. Místo toho ucítím příšernou bolest v boku. Přitisknu si na něj dlaň ve snaze zastavit krvácení. Konečně se podívám dolů. Skrze prsty mi protýká proud rudé krve. Mickel se mě pokusí zachytit když se kácím k zemi. Sklání se nade mnou a slzy si klestí cestičku skrze nánosy špíny na jeho tváří. Je krásný. Jeho ústa šeptají pořád dokola tato slova,, Neumírej mi prosím Shadow prosím neumírej." Najednou se nad ním objeví ten hajzl nepřítel a chystá se ho probodnout. Chci křičet pozor Mickele uhni, ale nic ze mě nevyjde. S hrůzou sleduji jak se vojakův meč zabodává do těla a hladce projíždí tělem. Mickel se bez vzdechu složí vedle mne a nyní je čas abych brečela já. Pak mnou projede vlna vzteku a už mě neopustí. Nikdo nezná mé jméno a tak mě všichni nazývají Shadow. Stín. Stín se nikdy nevzdá. Zvedám se a jdu se pomstít.

Voják mě odvádí pryč ale následně upadám do mdlob.

Nic si nepamatuji. Na chvíli otevřu oči ale hned toho zalituji. Okamžitě je zavírám protože jsem nejen prudce oslepena světlem ale i oslepena bolestí z tak drobného pohybu. Bolí mě jen mrknutí a to si říkám Shadow. Možná jsem v pekle napadne mě. Možná ale žiji. Ale vím že si fakt nepamatuji co se stalo nebo co se děje. Nepamatuji si za koho jsem bojovala.

Pokusím se znovu otevřít oči. Podaří se mi to. Rozhlédnu se po místnosti bez oken kde se nacházím. U jediných dveří stojí tři hory svalů. Nademnou visí obrovská lampa ozařující celou malou místnost 3 krát 3.
Nemám nic jiného na práci tak si začnu prostě zpívat nějak odrhovačku ani nevím kde se ve mě vzala. Že zpěvu mě vyruší zabouchnutí dveří. Podívám se co se děje. Do místnosti přišel pohledný muž. Je vidět že jeho životem je válka. Poznám to z vypracované postavy a jizev všude po těle. Vezme si jednu židli a posadí se naproti mě. Ne tak blízko aby se mě dotýká ale ne tak daleko abych neviděla detail jeho tváře. Znám ho. Možná jsem pro něho bojovala. Možná jsem bojovala proti němu. Naprosto netuším.  A pak po deseti minutách ticha mi vyloží svůj plán. Mám pocit že jsem pro něj pracovala a tak příjmu. Jestli je to nepřítel to brzy poznám. Odepne mně že židle a opatrně položí na matraci kterou jedna z goril přinese. Pak bez rozloučení odejde. Brzy se ponořím do světa nočních můr. Všude mě pronásleduje boj. Bojuji s postavami bez tváře takže si nemůžu zjistit nic nového z minulosti. Odpočinek je mi však vítaným společníkem a já mám pocit že jsem konečně v bezpečí. A taky mám nový poznatek. Vzpomněla jsem si na své jméno. Ne na přezdívku Shadow tu jsem si pamatoval, ale na své pravé jméno.