Bojovnice

10.

Bohužel mou poslední dýku našli a teď mně vedou pryč. Nevím kam, dali mi na hlavu zatuchlý pytel.
,, Sedni! "
,, Nejsem pes" odporuji, ale posadím se.
,, Drž hubu "
Nemám hubu.
,, Tak. Povídej" s těmi slovy mi prudce strhne pytel z hlavy. Sedím v plátěném stanu. Uprostřed plápolá ohínek dychtící po dřevě, kterým je obklopen.
,, Co vám mám povídat " drzost mi zůstala i v takových situacích. Je mi jedno jestli zemřu. Ani nevím proč jsem vlastně varovala Imani a Aidena. Možná protože se mají rádi a ve mě se při pohledu na ně, něco pohlo. Je mi jedno jestli mně vykuchají a orgány předhodí vlkům. Všichni mne zradili. Všichni mně opustili. Úplně všichni a všechno. I moje tělo mně přestává poslouchat. Chjo.
,, Třeba to kdooak jsi, zlato" pravil ledově ten muž.
,, Vážně to chcete vědět? " musím si získat čas abych vymyslela jak se odsud dostanu.
,, Dělej mluv nebo tě to bude bolet"
,, Fajn. Jsem Imani Trugen. Patřím k Vůdcovi jestli víte kdo to je. Vyslal mne jako vyjednavatele míru s Bílými rytíři. Stačí? "
,, Nevěřím ti."
,, A proč jako? Asi vím kdo jsem ne? " nepohodlná to židle. Kroutím zápěstím v provazech až si kůži odřu do krve.
,, Jsi dost slavná Imani. Nebo ti mám říkat Shadow?"
Doprdele.
,, Dobře a proč si myslíš, že jsem sakra Shadow. Jen blafuješ"
,, Jsi až moc slavná abych tě nepoznal"
,, Aha"
,, Vlastně jsi dost cenná trofej. I mě si teď všichni budou říkat : to je ten co chytil Shadow. To je ta legendární bojovnice. Chápeš? "
Najednou mne tak píchne v ruce až musím polknout bolestný výkřik. Cítím proud teplé krve tekoucí mi po dlani a zápěstí. Příšerně to bolí. Podívám se co se děje a tentokrát zvuk, deroucí se mi z hrdla nezastavím. Hledím na svou pravou ruku. Hledím na krvavé ostří nože vysunuté z pravé ruky. Po pár vteřinách mi dojde co se asi tak stalo a jediným pohybem přeseknu pouta. Únosci se ke mě seběhnou jako hejno much k trusu a tak po nich mrštím židli. Někdo chytí má ramena v ocelovém stisku až bolestně vyjeknu. Zachvíli je však útočník bez hlavy. Bojuji každou části svého těla, ale hlava se mi začíná motat z velké ztráty krve. Utíkám pryč že stanu co mi nohy stačí.

Potácím se lesem nevím kam. Najednou do někoho narazím. Vzhlédnu. Aiden. Jak ráda ho vidím. Chytne mne okolo pasu a bez otázek mně někam nese. Už po několikáté omdlím.

Když se probudím mám zápěstí ovázané a nůž nikde. Přemýšlím jestli se mi to jen nezdálo a ruku jsem si neporanila třeba o něco jiného. Ne nezdálo. Určitě ne. Ani můj kůň tu není, jak zjistím při pohledu na malý tábor. Imani sedí u ohně a něco vaří. Aidena  nikde nevidím. Asi loví v lese.
,, Aaa už jsi se probudila jo? "zeptá se Imani.
,, Ano"
,, Aidík říkal, že jsi se bouchla do hlavy a škrábla do ruky. Našel tě když šel lovit. "
Aha? Proč jí neřekl pravdu? Co ještě tají? Taky je tedy jasný, že mne neslyšeli když jsem se dostala do pasti.
,, Jo jo nějak jsem zakopla o kámen."
,, Už to je dobrý. Vařím vývar dáš si? "
,, Mám hlad jako vlk" odpovím když mi hlasitě zakručí v žaludku
,, Beru to jako souhlas"
Donese mi dřevěnou misku naplněno vábně vypadající tekutinou.
Opatrně ochutnám. No tak ne, že by to bylo nějak úžasný, ale jde to.
,, Chutná?"
,, Jo jo je to dobrý." odpovím ne úplně po pravdě.
,, Chceš čaj nebo kávu? "
,, Kávuuuu. Už jsem ji neměla ani nepamatuji a navíc ji miluju."
,, To já taky. "