Bojovnice

11.

Jeden den za námi. Třináct zbývá. A hned první den jsem se nechala chytit. Já. Zřejmě legenda podle slov těch zahalenců. Musím si dávat větší pozor. Lehce držím Aidena za boky. Sedím za ním na koni, protože toho mého můj omyl stál život. Podle mapy se blížíme k vysokým horám, táhnoucích se přes celou rozlehlou pláň, po které nyní cestujeme. Ještě před horama nás však čeká Tichá pláň, naprosto neodpovídájící názvu. Jedním slovem je hlasitá. Myslím, že jsem tam nikdy nebyla, ale kdo ví. Prý jsou všude obrovské kameny a fouká tam neustále vítr. Kameny vydávají pískavé, HLASITÉ zvuky. Někteří lidé z toho prý zešíleli. A někteří, tedy většina, se nevrátila. No neva. Já nejsem většina.
,, Už se blížíme k Tiché pláni. Byli jste tam někdo? " ptá se Imani
Zavrtím hlavou,, Nevzpomínám si"
,, Taky ne " souhlasí Aiden přede mnou. Cítím jak se Pelovi pod námi třesou boky námahou.
,, Myslím, že je Pel unavený chvíli půjdu pěšky ať si odpočine" řeknu
,, Dobře " řekne Pelův pán.
Ladně seskočím z koně. V dálce se zvedá pás hor. Přímo před námi se nachází obrovská step se spoustou obrovských kamenů a skalisk. Vítr opravdu příšerně skučí až nám uši zaléhají. Kameny jsou dost blízko sebe, ale vypadá to, že by se dalo všude projet i na koni.

,, Pozor! "
,, Co?" odpověď jsem ihned dostala.
Ohyzdné drápy před obličejem. V další vteřině kdy jsem jen vyděšeně koukala mi břicho rozpáral obrovský hnusný kašet. Kašet je asi dvou metrové zvíře se čtyřmi tlapami, zakončenými drápy, a s dlouhým ocasem. Má šedou hustou srst téměř všude slepenou krví.
Teplá krev mi tekla pod prsty. Kašet se naštěstí věnoval Darickovi, mému společníkovi. Další jméno. Darick. Sice nevím jak vypadá, ale... Alespoň něco. S naprosto ohromující rychlostí a přesností sekal po zvířeti. Kašet mu rány vracel a nehodlal se vzdát. Nakonec po dlouhých minutách boje který jsem pečlivě sledovala že země bestie lehla na zem a s bolestným zachrčením navždy zavřela oči. Darickovi úplně svítili oči nadšením. Usmál se na mě. Nejistě jsem mu úsměv oplatila, načež se ke mě sehl a ošetřil. Nejen jeho zacházení se zbraněmi bylo nádherné.

Hučení větru už je k nesnesení. Imani radši sesedává s koně, ale Aiden stále jede. Opatrně našlapuji a rozhlížím se. Nesmím si dovolit vystavit nás dalšímu nebezpečí. Spíš ho ucítím dříve než ho uvidím. Provází ho nezaměnitelný pyžmový pach smísený s pachem hniloby a krve. Stojí tam to nechutné krvelačné zvíře. Imani si ho také všimla, protože vyděšeně vykřikne
,, Bože. Co to je za netrvora?! "
,, Kde...?" zeptá se Aiden, ale okamžitě to zjistí. Vyděšeně na něj zírá. Vytáhnu svou sekeru kterou jsem si při útěku zase spolu s několika dýkami vzala zpět. Stále mně děsí nože na zápěstích co mi tenkrát vyjely. Stejně jsem nepřišla na to, při jakém pohybu se vysouvají. Kašet si pomalu líně vykračuje k nám. Znovu se mi před očima vybaví Darickovi přesně mířené rány na hlavu. Hlavu snad je to jeho slabší místo. Jdu proti němu a tíha sekery mě uklidňuje. Naprosto nečekaně se proti mně vrhne s těmi ohyzdnými drápy. Uskočím do strany a máchnu po něm ostřím. Je však moc rychlý a tak promáchnu vzduchem. Sekne po mě drápy a abych uhla musím spadnout na zem. Jsem sakra neschopná. Tahle myšlenka mě rozpálí do běla, protože jsem opravdu bývala lepší. Tím jsem si jistá, ale teď mi chybí trénink. Aiden ani Imani se mi neodvažují pomoct což je dobře, protože tohohle zmetka zabiju sama. Ani nevím jak, ale zachvíli leží mrtvý na zemi. Z ruky mi sice kape krev, ale bolest necítím. Cítím vítězství. Skoro jsem zapomněla jaké to je. Usměji se a konečně mám pocit, že by vše ještě mohlo být jako dřív.