Trávily jsme spolu čím dál tím víc času, a aniž bych si to uvědomovala, stával ses součastí mého života. Pomáhal jsi mi s učením, seznamoval mě s novými lidmi, ukazoval zákoutí školy, která bych jinak neobjevila. A mě to bavilo. Všechno bylo tak přirozené, tak nenucené.
Bylo to fajn.
A možná právě to byl ten problém.
Jednoho večera, když jsem volala Namjoovi, všechno se pokazilo.
"Ty už se ani neozveš, Lily" jeho hlas byl tichý, ale slyšela jsem v něm zklamání.
"To není pravda!" namítla jsem slabě, ale sama jsem věděla, že lžu.
"Opravdu? Tak se podívej do telefonu a spočítej, kolikrát jsi mi za poslední týden napsala první."
Sklopila jsem pohled.
"Tohle není fér...."
"Fér?" hořce se zasmál. "Přestáváš semnou komunikovat a trávíš čas s někým jiným. Jak mám asi reagovat?"
Polkla jsem. Nechtěla jsem mu lhát. Nechtěla jsem mu ublížit. Ale realita byla neúprosná. Měl pravdu. A já to věděla.
Hádka se stupňovala, až skončila mlčením. Neřekli jsme si sbohem. Jen ticho. Dlouhé, těžké ticho.
A pak jsem tam seděla sama.
Celý večer byl probrečený ve společnosti čokoládové zmrzliny, zatímco v hlavě mi vířily myšlenky. Co se to semnou děje? Proč se chovám, tak jak se chovám? Proč se mi neustále stavíš do cesty?
Musela jsem něco udělat, co mělo přijít už dávno.
Rozhodla jsem se, že ti nebudu věnovat tolik pozornosti.
Protože jsem stále milovala svého přítele.
A nechtěla jsem o něj přijít.
