Mia s Yoongim mě přemluvili ať jdu s nimi na párty, kterou pořádá jejich kamarád. Nechtělo se mi. Absolutně vůbec. Přemlouvali mě snad celý den. Byla pravda, že od začátku semestru jsem nevylezla z pokoje kromě přednášek. S nikým jsem se nestýkala. Neměla jsem na to náladu. Přestala jsem ti i psát. Už jsem ti ani nepsala jak se máš nebo jaký jsem měla den nebo co se tu děje či stalo. Vzdala jsem to, avšak nezapomněla jsem.
Uprostřed parketu úplně na hadry jsem hledala Miu a Yoongiho. Nechali mě tu a vypařili se. Znala jsem tu jen pár lidí. Motala jsem se mezi tančícími siluetami ve snaze je najít. Někdo mě chytil za ruku a přitáhl k sobě. Zvedla jsem hlavu.
Jine?
Políbil mě. Líbal mě ale jinak. Hrubě a chtivě, nelíbilo se mi to a snažila se odtrhnout. Pohlédla jsem na chlapce přede mnou. Nebyl to Jin. Alkohol v mé krvi mě totálně zmátl. Byl to úplně cizí chlapec. Chtěla jsem odejít. Co se to děje? Chlapec na mě zdálky něco řval, ale já už ho dávno neposlouchala. Šla jsem sama po chodbě do mého pokoje.
"Myslel jsem si, že jseš jiná"
Pomalu a nejistě jsem se otočila. Jin. Opravdu tam stál. Promnula jsem si oči jestli je to vážně on. Byl. Srdce mi začalo bušit jako o závod.
"Jine? T-tak to není, to nejsem já. J-já chybíš mi. My mohli by-"
Slza mi stekla po tváři. Pomalu jsem se k tobě rozešla, avšak ty Jine si o krok ustoupil.
"Není žádné my, zlomila si mě a tímhle gestem jsem se akorát přesvědčil, jaká jsi. Nevíš co chceš a nikdy to vědět nebudeš."
Přišel si ke mně, pohladil mě po tváři a odešel. Nechal jsi mě tam stát. Samotnou.
