Ráno mě probudilo slabé světlo, které se prodíralo skrz závěsy. Chvíli mi trvalo se zorientovat. Ležela jsem v cizí posteli, pod cizí dekou, ale cizí vůně to nebyla. Byla tvoje.
Otočila jsem hlavu a viděla tě vedle sebe. Spal jsi, klidně, s rukou položenou přes můj pas, jako bys mě ani ve spánku nechtěl pustit.
A pak to přišlo.
Jako úder do žaludku se mi v hlavě začaly promítat vzpomínky na včerejší večer. Alkohol, smích, tráva, hudba. Tvůj pohled. Tvůj dotek. Tvoje rty na mých. Naše těla propletená v jeden celek.
A pak...ta krutá, nelítostná realita.
Namjoon.
Srdce mi divoce bušilo, když jsem pomalu odtáhla tvoji ruku a posadila se. Přitáhla jsem si deku k tělu, jako bych se s tím mohla chránit před tou tíhou viny, která na mě dopadla.
Co jsem to udělala?
Měla jsem chuť utéct. Prostě vstát, obléct se a zmizet dřív, než se probudíš. Dřív, než na mě upřeš ty tvoje tmavé oči a já zjistím, že to chci udělat znovu.
Ale než jsem se stihla pohnout, zavrněl jsi.
Otočila jsem se na tebe a setkala jsem se s tvým pohledem. Ospalým, ale spokojeným.
"Dobré ráno" zamručel jsi s úsměvem.
Neodpověděla jsem. Nemohla jsem. Jen jsem tě sledovala, zatímco se na tvém obličeji začalo objevovat pochopení.
"Lituješ toho..." řekl po chvíli.
Hrdlo se mi stáhlo. Lhala bych, kdybych řekla, že ano. Každá buňka mého těla toužila po tom, aby se to stalo znovu. Ale tohle nebylo správné.
"Mám přítele" zašeptala jsem místo odpovědi.
Napjaté ticho.
Nakonec jsi jen přikývl, jako bys to čekal.
"Takže tohle znamená nic? Že se zase začneš tvářit, jako že neexistuju?
Zatnula jsem prsty do deky a skousla si ret. Věděla jsem, že mě tím slovním útokem nechceš ranit. Že to jen bolí tebe. Ale já na to odpověď neměla.
"Musím jít" řekla jsem tiše a rychle vstala.
Začala jsem sbírat svoje oblečení, zatímco jsi mě mlčky sledoval.
"Tak běž!" zvýšil si hlas, tak chladný, tak bolestivý.
A tak jsem šla. A vůbec jsem si neuvědomovala, že tímhle krokem, se všechno změnil.
