Celý čtvrt rok jsem se ti vyhýbala. Ignorovala jsem tě, neodpovídala na tvé pohledy, nedovolila si zastavit se u tebe déle než na krátké "Ahoj". Pokaždé, když jsme na sebe narazili, cítila jsem v tobě zmatek, možná i zklamaní. Viděla jsem, jak bys chtěl něco říct, ale ja ti nikdy nedala příležitost.
Místo toho jsem se věnovala Namjoonovi. Snažila jsem se. Opravdu. Chodili jsme spolu od střední, bylo to tak přirozené, tak dané. Jenže všechno utíkalo tak rychle a já se nemohla zbavit pocitu, že něco není v pořádku.
A pak jsi mi vlítl do pokoje jako uragán.
Byl jsi zadýchaný, vyděšený, lehce nervózní a zároveň vzteklý.
"Lily, potřebuju tě!" vyhrkl si bez pozdravu.
Zamrkala jsem a vstala z postele.
"Cože?"
"Yoongi..." začal si rychle vysvětlovat. Tvůj nejlepší kamarád to přehnal s drogami a dostal záchvat. A ty jsi věděl, že jsem kdysi chvíli pracovala s lidmi, kteří se potýkali se závislostí.
Neváhala jsem ani vteřinu.
Společně jsme ho našli v jeho pokoji na koleji, v polobezvědomí, ztraceného mezi realitou a chaosem, který mu drogy vytvořily v hlavě. Bylo těžké ho uklidnit, ale zvládli jsme to. S tebou po boku, s tvým zoufalým pohledem, který mě prosil, abych pomohla.
A tehdy jsem poprvé poznala Yoongiho. Byl zvláštní. Chladný, odměřený, ale za tou maskou byla bolest. Lítal v tom. Moc hluboko. A přesto jsem v jeho očích zahlédla něco, co mi nedalo spát.
Seznámila jsem ho s Miou. A ta si ho zamilovala.
Pomalu ho z toho dostávala, jako by ho svým světlem vedla zpátky. On jí říkal sedmikrásko. Bylo v tom něco něžného, něco čistého. A já byla šťastná za ně.
Ten večer, kdy jsme se postarali o Yoongiho, jsi semnou zůstal v pokoji. Seděli jsme na podlaze, vyčerpaní, mlčeli jsme. A pak si se najednou zeptal.
"Proč se mi vyhýbáš?"
Ztuhla jsem.
Cítila jsem tvůj pohled. Očekávající, možná trochu zraněný.
"Protože to tak má být" odpověděla jsem po chvíli.
Povytáhl jsi obočí.
"A kdo to určil?"
Polkla jsem "Já"
Mlčel jsi, jen si lehce pokýval hlavou. Ale v tvých očích byl smutek. A mě to bolelo víc, než bych si přiznala.
