Každé ráno jsem vstala, šla na přednášky, vrátila se do pokoje a ležela. Pořád dokola. Každý den stejný, jako zaseknutá kazeta.
Namjoonovi jsem lhala. Říkala jsem mu, jak je to všechno boží, jak mám spoustu přátel, jak jsem šťastná. Věřil mi to. A já tomu chtěla taky věřit.
Ale pravda byla jiná.
Chyběl mi. Chyběl mi můj domov, moje staré já, které bylo vším jisté. Teď jsem se cítila ztracená.
A hlavně...pořád jsem na tebe myslela.
Nevím proč. Nenáviděla jsem se za to. Neměla jsem žádný důvod. Ale nemohla jsem si pomoct.
Vyhýbala jsem se ti. Po tom všem. Po tom, co jsem v tobě viděla někoho, kdo se mě nikdy nechtěl vzdát. A pak jsem tě viděla s ní a všechno se mi zhroutilo. Směšné. Dětinské.
Nejdřív jsem se ti vyhýbala já.
Pak ses mi vyhýbal ty.
A teď zase já.
Možná nám prostě není souzeno být v životě toho druhého. Možná bych na to konečně měla přestat myslet a nechat tě jít.
Ale nešlo to.
Pořád jsem si přehrávala ten moment. Pořád jsem viděla její ruce na tvé kůži, její smích, její pohled. Pořád mi v uších rezonoval ten zvuk tvého hlasu, když jsi vyslovil mé jméno za těmi zavřenými dveřmi.
Proč mi to tak vadilo?
Proč jsi mi pořád lezl do hlavy?
Kim Seok Jine.....
Dostal ses mi pod kůži. A já nevěděla, jestli se tě odtamtud vůbec někdy dostanu.
