Už jsem nemohl dýchat, ale běžel jsem dál. Když už jsem fakt nemohl, ujistil jsem se, že mě ten týpek nepronásleduje a zastavil jsem. Vydýchával jsem, co jsem právě zažil a okamžitě vytáhl svůj zápisník. Ruka se mi klepala tak, že jsem skoro nemohl psát.
Zápisník: „Do pr*ele, co se to tady děje...právě mě málem udusil Voldemort a chtěl mě zabít rozřezaný týpek. Chci domů a to hned! Netuším co se tady děje, ale je to strašné. Prý se vrátil nějaký Mort Nighter a chce mě a všechny tady zabít! Ani nevím kde jsem, a pomalu mi začínají docházet baterky, bez kterých se tu těžko obejdu.“
Už jsem se trochu uklidnil a tak jsem schoval zápisník, vytáhl kameru a koukal kam jít dál. Na levé straně byly dveře, na pravé taky. Kam teď? Tipnul jsem to a šel doprava, jenže dveře byly zamčené. A já se divil proč mi to nevychází s holkama... pomyslel jsem si. Otevřel jsem dveře a vstoupil do jakési kuchyně. Bylo tam všechno rozházené a taky tam byl nějaký invalidní vozík nebo co to. Hm, uprostřed kuchyně se jen tak invalidní vozík nevidí. Šel jsem dál a rozhlížel se kolem sebe. Najednou se ozvala obrovská rána, která se táhla celou kuchyní. Zase mi naskočila husina a zastavilo se mi srdce. Trochu jsem se uklidňoval a říkal si, že to musel spadnout nějaký tác nebo tak. Ale i tak ho musel někdo zhodit a nemohl spadnout sám od sebe... Pořád jsem pokračoval dál i když hodně nejistě. Přede mnou byla nějaká lednice, která měla otevřené dveře. Byla už asi dlouho otevřená, protože z ní nešla zima. Přišel jsem k ní, prohlídnul si jí a rozhodl se pokračovat. Když v tom, se za těma otevřeným dveřma objevila postava v nějaké kapuci a praštila mě tácem přes hlavu... Poslední co si pamatuju, byla ta postava a pak jen tma.
Probudil jsem se v nějakém skladu a strašně mi třeštěla hlava. Taky mi tekla krev z nosu, ale když jsem si jí chtěl utřít, zjistil jsem, že mám připoutané ruce. Byl jsem připoutaný k tomu invalidnímu vozíku nějakými řemeny a nemohl jsem se ani pohnout. Potom se kdesi za mnou ozvalo: „Takže ty jsi ten agent?“ Snažil jsem se otočit a zjistit kdo na mě mluví, ale nešlo to. Potom ke mě přišla ta postava v kapuci, která mě předtím praštila. „Kdo si? A co po mě chceš?! Jestli mě chceš zabít, tak dělej, už nechci trpět!“ zařval jsem po něm. On se jen usmál a odpoutal mi nohy. „Já tě nechci zabít. Jsem ještě pořád člověk a ne jeden z těch zmutovanců co tu pobíhaj. Navíc je fajn, po dlouhé době vidět někoho normálního. Mimochodem jsem Adam, a promiň za ten tác, ale bylo to potřebné. Asi těžko by si se mnou mluvil, po těch zážitcích tady.“ Rozvázal mě celého a pak si sundal kapuci. Měl krátké, hnědé vlasy a vousatou tvář. Mohlo mu být tak 25 a usoudil jsem, že podle toho jak je klidný, je tady už dlouho. Konečně jsem promluvil: „Já jsem Sam, těší mě. Jak dlouho už tady si? A co tady vůbec děláš? A taky mi prosím vysvětli co se tu sakra děje a proč mě už 2x chtěli zabít nějací zmutovaní prevíti!“ Adam si mě prohlídl a pak pronesl: „Tak popořadě. Jsem tady už 2týdny. Jel jsem sem pro doktora Holense abych ho odvezl do bezpečí, když se to tu vymklo kontrole, ale pak jsem zjistil, že to on to začal. Testoval na pacientech nějaké sra*ky a udělal z nich tohle. Všichni ho tu poslouchaj na slovo a vzájemně se zabíjej. Zabít tě nechtějí...jen tě chtejí odvést k doktorovi aby z tebe mohl udělat toho prevíta jak říkáš.“ No to se mi ulevilo, otráveně jsem si pomyslel. Chvíli bylo ticho a pak jsem promluvil já: „Fajn, nemáš prosimtě něco k jídlu? Mám strašný hlad. A potom mi můžeš v klidu říct, co budeme dělat a jak se odsud dostaneme.“ Adam jen kývnul a ukázal směrem ke stolu. Posadil jsem se a on přinesl nějakou konzervu s masem. Překvapivě byla dobrá...
