Trošku jsem si dala pauzu, ale rozhodla jsem se pokračovat...zmatené ale co už:D Prostě tenhle příběh pokračuje, tak se nenechte rušit ve čtení:3
Středa:
Zhruba 2týdny po pohřbu Adama, jsem se v práci přehraboval v papírech a našel jsem jednu zajímavou listinu. Stálo v ní: Máme pro vás zajímavou zprávu...v malém městečku Brockenhaid se nachází bývalá, ale teď už opuštěná chirurgická stanice. Nedávno v ní byl spatřen pohyb a na policii bylo nahlášeno zmizení 16leté dívky, která se údajně kolem této budovy procházela. Prosíme o okamžitou odpoveď a posilu aspoň dvou detektivů na průzkum... Slyšeli jsme o nedávném úspěchu detektiva Davisona, gratulujeme a myslíme si, že nebylo by špatné poslat právě jeho. „To si ze mě dělají srandu!“ pomyslel jsem si, když jsem to dočetl. Člověk sotva přijede z blázince, kde ho málem sejmuli a už musí zase do chirurgické stanice...? V tom se objevila ruka na mém rameni. Trochu jsem se lekl, otočil jsem se a usmíval se na mě šéf. „Vidím, že sis začal číst beze mě Same.“ potom si sedl do mého křesla a nepřestával se usmívat. Už od nástupu sem jsme si začli s šéfem tykat... „Nechceš se mě doufám zeptat na tu poslední větu Horthe..“ zeptal jsem se i když jsem jednoznačně znal odpověď. „Nechci se tě na to ptát..“ chvíli ve mě vzplála naděje „..chci ti to oznámit Same.“ když to dopověděl, měl jsem chuť mu vrazit pár facek. On se ale stále smál a tak jsem si vzdychl. „No, když jsem přežil blázinec, přežiju i tohle. Ale s sebou chci Carsona. Kdy vyrážíme?“ Horth se kvapně zvedl z mého křesla a přistoupil ke mě. „Jsem rád, že jsem tě nemusel přemlouvat Same. Carson je připraven a jedeš za dva dny. Do té doby máš volno.“ poté se usmál a odešel z mého kanclu. „Aspoň něco, když už zase jedu vstříc smrti.“ řekl jsem si a šel pokračovat v práci.
Pátek:
Carson přijel přesně ve tři, jak jsme se domluvili, v luxusním BMW X6. „Koukám že sis dal záležet na umytí Carsone. To auto se leskne víc jak tvůj ksicht.“ rýpl jsem si. Carson se jen ušklíbl, otevřel kufr a pohledem mi naznačil ať tam hodím tašku... Za chvíli už jsme jeli po staré cestě do Brockenhaidu. Většinu času jsme mlčeli nebo poslouchali písničky. Už to byly ale 3hodiny cesty a mě to přestalo bavit. „Co myslíš že se tam děje?“ zeptal jsem se a zeslabil hudbu. Carson odvrátil pohled od cesty před sebou a začal šmátrat v úložném prostoru na palubní desce. „Nechci si myslet nic. možná tam jsou blázni, možná vrazi. Každopádně máme v kufru plno nábojů a dva deagly s kovovou hlavní. Až je tam všechny sejmem, dáme si na to šampáňo o které jsem se, mimochodem, taky postaral.“ potom se usmál, zesílil hudbu a podal mi dózu s bonbóny, kterou vyndal z úložného prostoru přede mnou... Chvíli jsem poslouchal hudbu a potom jsem usnul. Po asi hodině spánku mě Carson probudil se slovem „Střídání.“ Vyměnili jsme si pozice a já šel řídit. Carson se uvelebil a usnul. Cestou jsem přemýšlel co nás čeká na chirurgii... Po dalších dvou únavných hodinách cesty jsem uviděl cedulku Brockenhaid. „No sláva.“ pronesl jsem a všiml si, že Carson je už vzhůru. „Jak se ti řídil můj medvídek?“ zeptal se mě s úsměvem. „Medvídek se mi řídil dobře, ale toho medvěda co mi tu chrápal celou dobu jsem měl chuť zastřelit, ale přece jenom..kufr je moc daleko.“ zasmáli jsme se a uviděli penzion. „Hele, už je docela pozdě a jsem unavený. Co takhle zůstat na noc tady a začít s pátráním až zítra?“ nahodil jsem. Carson jen kývnul a já zaparkoval před penzionem. Vybalili jsme věci, šli se navečeřet a spát. V noci se mi zdálo o chirurgii. Jak jinak, to nebyl pěkný sen a já se bál jestli to nebude pravda. Tehdy v blázinci se mi sen o šíleném vědci vyplnil...
