Když jsem se probudil, šíleně mě bolelo vykloubené rameno. Rozhlédl jsem se, rameno jsem měl obvázané a v šátku, ležel jsem na zemi a pod sebou jsem měl nějakou černou látku. Usoudil jsem, že je to Adamova mikina s kapucí. Adam tvrdě spal na židli. Chvíli jsem přemýšlel o tom co se to stalo. V tom na mě Adam promluvil. „Tak jak si se prospal? A co rameno?“ usmál se na mě. Úsměv jsem mu opětoval a řekl: „Prospal jsem se dobře, a díky že ses o mě postaral. Nebýt tebe je po mě.“ Adam vstal ze židle a šel ke mě. „To nic. Jo a pokud už tu mikinu nepotřebuješ, tak bych si jí zdovolením vzal, je mi kapku zima.“ zasmál se. Hned jsem se zvedl, podal mu jí a šel jsem si sednout ke stolu. V kapse jsem měl nějakou čokoládovou tyčinku, tak jsem jí snědl. Adam si vzal kousek chleba z kapsy a taky se najedl...
Pořád mi ale hlavou vrtal ten přelud co mě zachránil. Nedalo mi to a zeptal jsem se. „Ty si taky viděl tu černou postavu, nebo co to bylo?“ Adam se na mě jen tázavě podíval a odpověděl. „Cože? Jakou postavu?“ Nebylo div, že jí neviděl když tam nebyl, ale i tak jsem pokračoval. „Když jsem utíkal před těma bláznama, objevila se přede mnou nějaká černá postava, odhodila mě stranou a oba ty mutanty zabila. Zachránilo mě to.“ Adam se začal smát. „Ani se nedivím že tak kecáš, při tom pádu ses uhodil do hlavy a ztratil si hodně krve. Žádná postava tam nebyla. Bežel si a zakopls o mrtvolu, při tom ses bouchnul do hlavy a ti dva se tam navzájem pozabíjeli. Já jsem tě pak konečně našel a odtáhl sem. Pak si omdlel.“ řekl a šel k nějakým dveřím. Já jsem ale jistě věděl, že se mi to nezdálo. Byla tam nějaká postava a zachránila mi život...
Zrovna jsem psal poznámky do svého zápisníku, když mi Adam ohlásil že musíme pokračovat. Zbalil jsem si věci do kapes, dal si kameru do ruky, přebil baterku a vyšli jsme dveřmi, které byly na opačné straně pokoje než ty, kterýma jsme přišli. Adam šel s baseballkou první a já mu kryl záda. Uslyšeli jsme před sebou klepání a Adam zastavil. Pak jsme se dali doleva. Byly tam dveře a okno do nějaké místnosti. Koukli jsme se přes okno dovnitř, ale nebyl to moc hezký pohled. Stál tam další zmutovanec s obrovskýma kleštěma a šedivými vlasy. Před sebou měl přivázaného na nějakém lůžku, toho pořezance co mě tehdy chytl za límec. Chystal se mu asi uštípnou ruku, když v tom se na nás zuřivě otočil a podíval. Jen jsem zařval. „Zdrhej!“ Rozběhli jsme se a oběhli celou tu místnost s klešťáčem v patách a zase jsme doběhli před to okno. Adam běžel první a zkoušel otevřít dveře do místnosti, ty byly ale zamčené. Když jsem to viděl, napadl mě šílený ale zachraňující nápad. Přidal jsem na rychlosti a skočil do toho skleněného okna. Adam za mnou skočil, zvedl mě na nohy a běželi jsme dál místností. Jenže to byla slepá ulička. Klešťáč vrtl dovnitř a nechutně se na nás usmál. Stále se k nám přibližoval. Panikařil jsem a Adam očividně taky. Potom se rozběhl proti tomu magorovi a snažil se ho trefit pálkou. Klešťáč ho ale chytl pod krkem a odhodil do rohu místnosti. „Adame vstávej!“ zařval jsem, ale Adam byl otřesený nárazem... Potom mě ten haj*l chytl za mé vykloubené rameno a tlačil mě dolů. Když už jsem byl na zemi a řval bolestí, kopl mě do hlavy a píchnul mi nějakou sra*ku do ruky. Začala se mi točit hlava a on šel zatím k Adamovi. Poslední co jsem stihl říct bylo. „Neboj, my to zvládneme Adame.“
Probudil jsem se připoutaný na lůžku kde předtím ležel ten pořezanec. Adam byl přivázaný na lůžku přede mnou. Byl taky vzhůru a zeptal se. „Si v pohodě? Řeknu ti, že ten hajzlík má ten nejodpornější úsměv co jsem kdy viděl. A to jsem myslel že mojí nepravou matku nikdo nepřekoná.“ začali jsme se smát. „Jaktože to bereš takhle v klidu? Jsme přivázaní u nějakého šilence a ten to myslí fakt vážně.“ řekl jsem. Adam se mi podíval do očí, usmál se a klidně řekl. „Já mám své splněno. Našel jsem Holense a to mi stačí.“ přišlo mi ho líto. V životě asi žil jen pro svou práci. „Takže tohle je konec?“ zeptal jsem se. „Jo. Ale aspoň jsem potkal někoho normálního než jsem umřel. Navždy budem hrdinové chlape.“ odpověděl mi a já měl co dělat, abych zadržel slzy. Pak se rozletěly dveře a do místnosti vstoupil klešťáč. Zase ten jeho úsměv...bože! Přišel k nám a začal mluvit na Adama: „Vím proč si tady človíčku, ale mě nedostaneš! Chceš umřít?“ zeptal se ho. Adam se usmál. „Radši umřu, než se koukat na ten tvůj odpornej úsměv.“ To toho blázna celkem rozzuřilo a přiskočil k Adamovu lůžku. Tentokrát už po něm řval. „Takže pán je drzej. Jak chceš, budeš trpět!“ Potom do Adamovi uřízl pravé zápěstí. Bylo to hrozné...ten řev, tolik krve a taky pohled na jindy vysmátého, ale teď trpícího Adama. Nemohl jsem se na to koukat, díval jsem se do stropu. Chci si Adama zapamatovat jako když jsem ho poprvé uviděl v tom skladu... Po asi půl hodině trpění to klešťáč ukončil a podřezal Adamovi krk. Tentokrát už jsem brečel. Ale aspoň už to má za sebou, teď jsem na řadě já, řekl jsem si. Ten haj*l teď přistoupil ke mě už se mi chystal ustřihnout kousek ruky, když v tom...zase jsem na konci místnosti spatřil tu černou šmouhu a ta k nám přiletěla rychlostí blesku, popadla klešťáče za krk a zvedla ho do vzduchu. Potom s ním házela přes celou místnost a nakonec ho připoutala k lůžku vedle mě. Najednou šmouha zmizela a místo ní se zjevila postava zakladatele tohohle blázince. Byl to jeho duch a přišel si pro Holense. Vzal jeho kleště a pomalu mu uštípával kousky těla, až Holense vykrvácel...Když si ten duch splnil co chtěl, otočil se na mě a zmizel. Najednou jsem měl rozvázané ruce a mohl jsem slézt. Vzal jsem Adamovo tělo a utíkal co nejrychleji to šlo po chodbě k východu. Nikde nikdo nebyl a dveře ven byly otevřené. Běžěl jsem stále dál a byl jsem venku. Hodil Adamovo tělo do auta a naposledy kouknul na blázinec. Nad ním se zase zjevila ta černá šmouha a brána dovnitř se přede mnou zavřela. Usmál jsem se a jel pryč...
O měsíc později jsem už měl vyléčené rameno a zařídil jsem Adamovi pohřeb. Taky jsem dostal povýšení v práci a vyznamenání Hrdinského činu. Když jsem nad svým výletem jednoho večera přemýšlel, uvědomil jsem si proč mě tehdy dvakrát ten duch zachránil.. Nikdy jsem mu nic neudělal a on se jen chtěl pomstít těm, kteří ho zabili. Adam už byl v nebi a myslím že byl konečně šťastný. Doteď si ho pamatuju jako toho usměvavého mladého a hrdinského klučinu.
Doufám že se vám tenhle kratší hororový příběh líbil. Pokud chcete další takový, napiště mi:)
