Běžel jsem pořád dál a dál, až jsem dorazil k té šachtě. Ale kde je Carson? Když jsem se otočil, nebyl za mnou. To mi určitě dělá schválně! Nevěděl jsem, co dělat. Mám jít do té šachty, dostat se odsud a přivést posily? Carson by si aspoň uvědomil, že si ze mě nemá dělat srandu..ale zase ho můžou najít a zabít. Povzdechl jsem si a zahnal ty stupidní myšlenky. Otočil jsem se a šel směrem, odkud jsme přišli.
Už jsem šel asi 15minut, ale nikoho a nic jsem neslyšel ani neviděl. Začínal jsem mít o Carsona strach. Tohle určitě není sranda. Ještě že jsem se nerozhodl odejít bez něj... Najednou jsem uslyšel hlasy. A byly blízko, tipoval jsem asi 5metrů ode mě. Ten hlas patřil Watkinsovi, to jsem si byl jistý. Popošel jsem kousek dál a po pravé straně byla místnost odkud ty hlasy vycházely. Přitiskl jsem se uchem těsně ke dveřím a poslouchal. "Určitě se vrátí, nenechal by ho tu. Nicméně, skvělá práce Borne." řekl Watkins. Potom nastalo ticho, a trvalo dlouho. Napadlo mě, že asi odešli a můžu se tam jít podívat po Carsonovi. Když jsem vstáhl ruku na kliku, něco mě chytlo za nohu...
To něco mě drželo tak pevně, že jsem se nemohl hnout z místa. Když jsem se otočil, spatřil jsem ležícího Carsona, jak mě drží za nohu a něco mumlá. Zaplavila mě vlna radosti, ale když na mě Carson zvedl hlavu, vyděsil jsem se k smrti... Pod očima měl tmavé černé kruhy a po obličeji se mu táhl ten šrám od Borna. Nejstrašivější však byly jeho oči. Měl je celé černé jako temno ve sklepě a neměl žádné bělmo! Pořád mě držel za nohu a mumlal nějaké nesmysly...tohle nebyl Carson, museli do něj pustit tu srač.u co tady testovali.
Carson se začal zvedat a koukal mi přímo do očí. Potom mě z ničeho nic chytl pod krkem a dusil mě. Snažil jsem se mu vykroutit, ale měl stisk pevný jako medvěd. Najednou mě něco napadlo... Kopl jsem ho mezi nohy a pro jisotu i do břicha, přičemž se svalil na zem. Potom jsem ho přeskočil a utíkal jsem směrem k šachtě. Už jsem tady nemohl nic dělat. Jak mu mám pomoct? Jak se vyhnout Watkinsovi a jeho gorile? Jak najít tu holku? Nevěděl jsem nic. Utíkal jsem pořád dál a po tváři mi tekly slzy. Šachtu jsem ale pořád neviděl a byl jsem si víc než jistý, že běžím správným směrem. Potom vedle mě od nikud vyskočil ten zmutovaný Carson, chytl mě za rukáv, přitáhl si mě k sobě a za límec mě zvedal nahoru. Chvíli se mi díval do očí a já viděl jen temnotu. Pak mě jedním mrštným švihem odhodil a já proletěl přes sklo někam o dvě patra níž...
"Neboj se, postarám se o tebe a budeš v pořádku." uslyšel jsem při svém probuzení. Šíleně mi třeštila hlava, ale tyhle slova mi připomněly Adama. Jenže tenhle hlas byl ženský, teda spíš holčičí. Když jsem pootevřel oči, spatřil jsem mladou, dívčí tvář s krvavým šrámem na líčku. Měla dlouhé a rovné hnědé vlasy, zastrčené za uchem, které mě šimraly po tváři, protože byla nakloněná nademnou. Ošetřovala mi ránu na čele, která teď šíleně štípala. "Kdo jsi?" zeptal jsem se. "Jmenuji se Annet." odpověděla a dál mě ošetřovala. "Aha, ty jsi ta dívka, co jí unesli předpokládám. Takže ti bude 16..?" "Ano." řekla a vstala. Potom se otočila zády ke mě a mlčela. Zvedl jsem se a čekal až se mi domotá hlava. Potom jsem se rozhlédl kolem a oba jsme byli v nějaké cele s postelí, dveřmi a oknem do kterého se Annet koukala. Prohlédnul jsem si jí. Byla vysoká a štíhlá. Na sobě měla černé legíny a nějakou tenkou ženskou košili. Viděl jsem jak se třepe a asi i pláče, tak jsem si svlékl svou mikinu a přehodil jí přes ní. Potom jsem ji položil ruku na rameno a ona se na mě otočila. Byla tak krásná. "Děkuji." řekla s uplakanou tváří. Bylo mi jí strašně líto, protože mi došlo jaké šoky to pro ni musely být. "Nemysli na to. Je to pryč a teď jsem tu já. Ochráním tě neboj." řekl jsem povzbudivě a jemně jsem ji utřel slzy. Usmála se na mě tím nejsladším úsměvem, který jsem kdy viděl a já jsem pochopil, že jsem se do ní zamiloval.
