Vzápětí mě někdo vyšvihl na nohy a díval jsem se do velkých, nenávistí zaplněných očí. „Polož toho chudáka, Borne.“ promluvil hluboký hlas. Obrovské paže co mě držely mě v mžiku přivázaly k nějaké trubce u zdi. Prohlédl jsem si obrovskou postavu přede mnou. Byl to tak 190cm vysoký chlap s obrovskými, svalnatými pažemi a na obličeji měl jednu velkou jizvu přes pusu. Vypadal doslova jako gorila a pochopil jsem, že je to nějaký bodyguard. „Tak, pohodlí máš a teď budeš pěkně odpovídat na mé otázky.“ zase promluvil ten hluboký hlas. Ale kdo to sakra mluvil? Gorila přede mnou měla stále zavřenou pusu... Najednou se zpoza bodyguarda Borna vynořil muž. Když se přibližoval, stále víc mi někoho připomínal. Až mi to došlo. Ten chlap co byl na pohřbu Adama a portrétu v chodbě! Z přemýšlení mě probudila štiplavá facka. „Poslouchej když na tebe někdo mluví!“ zařval na mě Born a ta facka byla od něj. Pak promluvil ten chlap: „Dovol abych se ti představil detektívku. Peter Waksin jméno mé. Ale, říkej mi prostě Waksine. Jsem totiž obzvlášť háklivý na své jméno. A teď se mi představ ty, přece jenom toho o tobě moc nevím.“ Chvíli jsem přemýšlel ale dostal jsem další facku. „Jmenuju se Sam Davidson. Co ode mě chcete?“ řekl jsem pohoršeně ale stále vyděšeně. Waksin už se chystal promluvit, když v tom mu do řeči skočil hlas, který jsem důvěrně znal. Odněkud se ozval Carson: „Kde je ta holka vy hajzlové?“ Waksin jen protočil očima a ukázal Bornovi rukou směrem ke Carsonovi. „Sklidni ho krapet.“ Born jen přikývl a najednou zmizel. Potom se u Carsona objevila postava podobná Voldemortovi. Bez vlasů, bez nosu se znetvořenou tváří a jizvou přes pusu. Oči měl krvavě rudé a teď chytl Carsona pod krkem. Chvíli ho držel ve vzduchu a potom odhodil stranou. Pak k němu přiskočil a jedním rozmáchnutím ruky mu udělal obrovský krvavý šrám, který se táhl od nosu, přes oko až k vlasům. Náhle zmizel... Měl jsem o Carsona strach. Ležel tam v bezvědomí a z obličeje mu valila krev. Watkins se na mě jen pobaveně koukal, potom promluvil. „A teď abych ti odpověděl...chceme od tebe prostou věc. Chystáme velký projekt a jak už sis přečetl v našem dopise, ty se na to skvěle hodíš.“ Zpracovával jsem, co mi bylo řečeno a pak mi to došlo. „Ty hajzle! To ty si poslal šéfovi ten dopis. Celé to byla past!“ přímo jsem zuřil a úplně jsem zapomněl na strach. Watkins se rozesmál. „Příliš silná slova Same. Řekl bych že jsem spíše geniální, protože jsem přelstil slavného detektiva Davidsona i s jeho zasr.ným velením. Ale víš kdo si nemyslel že jsem geniální?!“ teď už Watkins zlostí řval. „To ta kráva Cartemová! A proto za to zaplatila!“ ukázal směrem za mě, kde ležela její mrtvola co se mě pokoušela zabít a usmál se. „Myslela že nevím co dělám..ale já jsem to věděl celou dobu! Celý projekt jsem vymyslel a zpracoval já. Jde o tohle..chci vyrobit chemické roztoky pomocí vysoce mutující tekutiny AH3. Jak si jistě dobře pamatuješ, kdysi v tom blázinci tě zachránil duch zakladatele. No, a my jsme se snažili o jeho zničení, protože paní Cartemová si myslela, že je nebezpečný pro naše výzkumy. Jenže když jsem zjistil, co ty roztoky dělají, chtěl jsem je vyzkoušet na experimentu. Ale co se nestalo, Cartemová se zarazila a začala o mě říkat, že jsem blázen. Takže mě vyhodili z projektu... To jsem jí ale nedaroval a tak jsem pozabíjel celý výzkumný tým a zkusil ten roztok na Bornovi. A jak vidíš, krásně to funguje..“ chvíli se odmlčel a já za ním uviděl pohyb. Carson se probral a ukazoval mi jeho metodou, že má plán.. „No a asi se divíš, proč si mě viděl na pohřbu toho..noo, jak se jmenoval.“ „Adam“ řekl jsem tiše. „Jak? Mluv na hlas proboha!“ zařval na mě. „Adam!“ zopakoval jsem křikem. „Ano..na pohřbu Adama. Byl jsem si očíhnout tebe detektívku.“ jenom jsem kývnul hlavou a kouknul na Carsona, který zase něco ukazoval. V tom se potichu zvedl, vzal do ruky tyč co ležela vedle něj a šel k Watkinsovi. „Aha, a co po mě teda chcete?“ zeptal jsem se, abych odlákal pozornost, protože mi došlo že se dozadu dívám už dlouho... Watkins už otvíral pusu, ale než stačil něco říct, na jeho hlavě přistála obrovská rána tyčí. Potom se mu jenom zamlžilo před očima a zkácel se k zemi. Přeskočil jsem ho, chytl Carsona za zápěstí a běželi jsme po schodech nahoru. jenže dveře, kterýma jsme přišli, byly zamčené. Takže jsme běželi zpátky dolů a rovně po chodbě. Když jsem se cestou kouknul do dveří, kde jsme vedli rozhovor s Watkinsem, nebyl tam! Nasucho jsem polknul a běžel dál. Přede mnou bylo okno, ale běžel jsem dál a skočil do něho. Carson skočil za mnou a zvedl mě ze země. Běželi jsme dál a uviděli světlo. Byla to šachta...
