Chudá hraběnka

/25

Přede mnou je tma. Jsem v mrtvá? honí se mi hlavou. Ale to bych přece teď necítila dotyky na mé hlavě, jakoby hlazení. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že mám jen zavřené oči. Přece jenom cítím, jak jsem slabounká. Tak do toho Rose, otevři ty oči...pobízela jsem sama sebe v duchu. 

Oči jsem pomalounku otevírala a první, co jsem uviděla byl něčí obličej. ,,Rose." říkal mi. Ten hlas jsem znala moc dobře. ,,Sebastiane," řekla jsem se zatajeným dechem. Jeho rty byly vzápětí na mých. Překvapilo mě to. Takového Sebastiana jsem moc neznala, ale rozhodně jsem si nestěžovala. Když pomalu začal odlepovat jeho rty od mých, viděla jsem konečně jeho obličej. Ty zelené oči jako smaragd se nedají zapomenout. Vyčetla jsem z nich velikou úlevu a štěstí, přestože byly zalité slzami.

,,Kde je dítě?" vyšlo z mých úst nečekaně. Nejspíš to byl mateřský cit, co za mě mluvil.
,,Lásko, jsem tak rád, že jsi v pořádku," vyšlo ze Sebastiana.
,,Kde je mé dítě," zopakovala jsem, jelikož mě v tu chvíli nic jiného nezajímalo.
Otevřely se dveře a já okamžitě na ně upřela můj zrak. V nich se objevila Charlotte s čímsi v rukách. Pomalu ke mně přicházela a já postupně rozeznávala dvě malinká stvoření, co nesla v rukou. Mé srdce poskočilo radostí a mé oči se zalily jako dvě studny. 
,,Ty jsou moje?" zeptala jsem se tiše pro jistotu.
,,Ty jsou naše." reagoval Sebastian se spokojeným úsměvem na tváři.
Nastavila jsem ruce tak, aby mi je mohla Charlotte předat. Okamžik, kdy jsem je měla oba v mé náruči byl nezapomenutelný. Už teď jsem je milovala jako nikoho předtím...