Chudá hraběnka

8. Následek

  Zbytek dne jsem se mu snažila vyhýbat. Jídla jsem si nechávala posílat do pokoje.Teď už je večer. Sedím u sebe v pokoji a přemýšlím... Přemýšlím, jestli mám za ním jít nebo ne. Já totiž nechci. Jsem tak naštvaná. Ale zase je to má povinnost, se kterou jsem smířená. A jak už mi sám kladl na srdce, měla bych ho poslouchat. Ale copak jsem nějaký sluha? Ne! Sám říkal, že nejsem. A proto nepřijdu. Přinejhorším přijdu jen, když za mnou někoho pošle.Půjdu normálně spát. Třeba už na to zapomněl. A zítra ráno se na něco vymluvím...

 Další den:

 Stojím přede dveřmi do jídelny, kde máme snídani. Bojím se Sebastianovi reakce na to, že jsem za ním večer nepřišla. Avšak  jsem se odhodlala a vešla do jídelny. On seděl na židli a četl denní tisk. ,, Dobré ráno," pozdravila jsem. Teprve teď odložil noviny a upřel na mě zrak. ,,Odejděte a nechte nás tu o samotě," poručil personálu místo toho, aby mě pozdravil. Začala jsem se obávat. Rozhodně to vypadalo na nepříjemný rozhovor. 

Když odešel poslední sluha a dveře se zaklaply, on vstal a postavil se těsně naproti mě. Poté mi pevně chytl paže. A tím mě donutil se mu dívat do očí.

,,Proč jsi za mnou včera nepřišla?!" vykřikl na mě náhle.

,,Byla jsem na tebe naštvaná a nechtěla jsem tě vidět," šla jsem s pravdou ven, ale u toho se mi třásl hlas.

,,Tohle tě jako omlouvá? Jenom, že jsi byla naštvaná? To snad nemyslíš vážně! Hlavně, že jsem ti včera říkal o autoritě k mužům," dořekl a poté moje paže stiskl ještě pevněji. ,, Teď klekni!" přikázal mi. Já ho poslechla, jelikož jsem se ho v tuhle chvíli bála. ,, A omluv se mi!" dodal opět rázným hlasem. 

Já jsem sklopila oči a potichu jsem řekla:,,Omlouvám se." Najednou jsem ucítila pálení na tváři. Dal mi facku...

Okamžitě jsem na ni dala ruku. Hřála jako oheň. Ale tvář nebyla jediná, co mě pálelo. Opatrně jsem přešla rukou na můj ret. To jsem ucítila bolest. Podívala jsem se na ruku a byla od krve. Nejspíše mi ho roztrhl.

,,Hlasitěji a dívej se mi do očí!" zařval následně.

,,Omlouvám se!" řekla jsem zoufale a s brekem. 

,,Já tě ještě naučím respektu," řekl už klidněji a podal mi ruku. Neměla jsem nejmenší chuť mu ji přijmout, ale rozhodla jsem se, že nebudu dělat problémy, ať už jsem v pokoji. Zvedl mě a doprovodil ke dveřím pokoje. Celou dobu jsem se dívala do země a nic neříkala...