Chudá hraběnka

14. Rodina

O tři dny později:

Konečně je to tady! Dneska konečně přijede má rodina, jelikož jsem Sebastiana konečně obměkčila a svolil k jejich jednodenní návštěvě tady u nás. Neviděla jsem je od té doby, co jsem sem odjela. Popravdě jsem již nedoufala, že je ještě někdy vůbec uvidím. A proto jsem tak nadšená. Už od rána sleduji příjezdovou cestu, jestli náhodou už nepřijeli. Bohužel zatím bez úspěchu... 

Sedím v salónku, když v tom najednou vtrhne dovnitř Charlotte. ,, Rychle, paní. Už jsou tady," zvolala nadšeně. Nečekala jsem ani vteřinku a už jsem mířila svižným krokem na dvůr. Tam jsem již zahlédla právě přijíždějící kočár. ,,To musí být ony," řekla jsem si pro sebe. Kočár se zastavil asi jen sedm metrů ode mne. Dveře se otevřely a z kočáru vyskočily mé dvě malé sestřičky. Když jsem je uviděla tak upravené a čisté, oblečené v krásných šatech, samým dojetím se mi podlomily kolena a zavalily se mi oči slzami. ,,Rose!" zvolaly sborově a běžely ke mně. Obě mi najednou skočily do náruče a já je pevně stiskla. ,,Sestřičky moje, tak moc jste mi chyběly," řekla jsem dojemně. 

Po chvilce jsem je od sebe odtáhla, jelikož jsem chtěla vidět konečně i svou matku. Stoupla jsem si teda, avšak nemusela jsem ji hledat dlouho, jelikož stála přímo přede mnou. Samým úžasem jsem oněměla. Vypadala překrásně. Jakživ jsem ji takhle neviděla. Měla nádherné šaty spolu s krásným účesem a decentním makeupem. Úplně omládla. 

V ten moment jsem jí skočila do náruče. ,,Maminko, konečně tě zase vidím. Vypadáš nádherně." 
,,Rose, holčičko moje, jak si mi chyběla."
,,Ty mně samozřejmě taky, maminko."
,,To jen díky tobě vypadám tak, jak vypadám. Děkuji ti za všechno ,Rose."
,,To je samozřejmost. Ale hlavně poděkuj Sebastianovi. Jsou to jeho peníze."
V tom jsme se od sebe odtáhli. ,,Ano, jistě. Kde vlastně je?" zeptala se. ,,Asi pracuje, ale jsem si jista, že se na vás přijde podívat," odpověděla jsem s úsměvem. ,, No tak já vás alespoň tady provedu a vy mi můžete vyprávět, co je nového. Možná ho cestou potkáme," chytla jsem ji za ruku a přešli jsme do kroku směrem k zámku.

Postupně jsem prošli skoro celý zámek až k zahradě. Za tu dobu jsem se dozvěděla plno nových věcí a historek z jejich života, do kterého už bohužel nepatřím. Byla zrovna plná emocích a smíšených myšlenek. Nevěděla jsem jestli mám brečet proto, že už nejsem toho všeho součástí nebo mám být ráda, že se máme tak všichni dobře. Nejspíš to druhé. 

Zatímco jsme se procházeli po zahradě, konečně jsem zahlédla Sebastiana. Ten si to už mířil směrem k nám. Trochu jsem proto zrychlila, ať jsem u něho první a můžu ho představit rodině. Byla jsem nervózní, avšak jsem to nedávala najevo. Došla jsem k němu a oba jsme se zastavili. Má rodina vzápětí také. Když už jsem otevírala pusu a chtěla jsem spustit, přerušil mě a začal mluvit on: ,, Rose, hledal jsem tě," přitočil se ke mně a podíval se mi s úsměvem do očí. Následně mě chytl za pas a políbil mě na ústa. Já jsem na něho jen nehybně zírala z vytřeštěnýma očima. Vůbec jsem netušila, co to má znamenat. On naštěstí promluvil a tím moje znehybnění prolomil. ,,No tak, Rose. Na co čekáš? Můžeš nás představit," řekl pobaveně. Já jsem se tedy opět otočila na rodinu. ,,Sebastiane, má matka. Matko, Sebastian," řekla jsem trochu nejistě z předešlé události. Nicméně Sebastian zdvořile šel matce políbit ruku a ta se mu na oplátku hluboce uklonila. Takhle to bylo i s mými dvěma sestrami. Překvapilo mě, že se chová tak příjemně, když zprvu o tom nechtěl ani mluvit. ,,Moc ráda vás konečně poznávám. A chci vám moc poděkovat za mě a mé děti, že se  o nás tak staráte, a že nám posíláte peníze na živobytí. Bez vaší pomoci, bychom možná už někteří z nás, nebyli na onom světě," poděkovala mu matka vřele, avšak on na mě vrhl docela vražedný pohled, jelikož jsem za to mohla já a ne on. Matka o mém malém vloupání do pokladnice samozřejmě nevěděla.

,,Ještě jednou, moc rád vás všechny poznávám. Chovejte se tu jako doma a zdržte se tu tak dlouho jak budete chtít," řekl na závěr  a chystal se k odchodu. Já ho však zastavila. Na oplátku jsem ho objala a pošeptala mu do ucha mé díky. On mě jen pohladil po vlasech a odešel.

,,No teda Rose. Takový gentleman. To bych ani ve snu nevěřila, že se provdáš za bohatého a ještě k tomu tak hodného a vzhledného gentlemana," promluvila matka, když byl Sebastian už trochu dál.
,,Já také ne," pošeptala jsem si potichu pro sebe a u toho jsem se trochu pousmála.
,,Co prosím?" zeptala se matka, která nejspíše něco zaslechla.
,,Ale nic. Pojďte, ukážu vám vaše pokoje," řekla jsem a vyrazili jsme směrem k zámku.