Girl of Dragons [Avengers FF] ✓

Kapitola 22. - Umyté vlasy

Probudila jsem se celá zpocená. Měla jsem děsivý sen, kde jsem chtěla zabít Avengers. Ale nebyla jsem to já. Byla to Zlá.

Rozhlédla jsem se po pokoji, cele, říkejte si tomu jak chcete.

Na "posteli" naproti mě ležel Bucky. Vypadal tak nevině. Byl až roztomilý.

,,Ach jo." povzdechla jsem si znuděně.
,,Tady se nedá nic dělat!"pomyslela jsem si.

Najednou se Bucky začal cukat, potit a po chvíli si křičet ,,Steve!" a ,,Né!"

Rychle jsem se zvedla i přez bolest v postřelených místech a doběhla k němu.

,,Bucky! Bucky, vstávej! Je to jen sen!" Třásla jsem s ním.

Ani jsem se nenadála a už jsem zase byla škrcena. Fakt super, vážně díky Bucky, vážně.

Po chvilce si uvědomil, co se děje a pustil mě.
,, Omlouvám se, já ti jednou vážně nějak ublížím. Jsi v pořádku?"

,,Jo, jen jsem se lekla." pokusila jsem se o úsměv. Na krku mi určitě nějaká vzpomínka zůstane.

Po měsíci

S chudáčkem Buckym tu trčím dlouho. Jak já ho krásně štvu! Ale jen přátelsky, protože dostat kovovou rukou do ksichtu by asi nebylo dvakrát příjemný. Vlastně ani jednou.
Stali se z nás úžasní přátelé.

Dny jsem přestala počítat už druhý týden.

Každý den mě táhnou do jedné místnosti s křeslem. Pouští do mě všechny možné barvy látek a už si pamatuju všechny kombinace.
Například žlutá mi zamezí v přeměně, růžová v chrlení ohně a plazmoplamenu, po fialové nemůžu používat schopnosti a po modré se mi motá hlava a myslím, že vybouchne. Všechno doprovází obrovská bolest a chuť zemřít.

Díky jednomu z pokusů nemůžu kvůli nějakému bloku hýbat křídly. Fakt super! Vážně! Děkuju moc vy hajzlové!

Pokoušela jsem se kontaktovat Wandu a hádejte co! Sice spojení bylo slabé, ale fungovalo to! Říkala jsem jí jen klíčová slova. Všechno co jsem řekla bylo
,,........Bucky, .........cela, .........HYDRA, .......základna, ...........pokusy, .........pomoc!"

Já vím, je toho málo, ale lepší něco než nic. Doufám, že to pochopila. Cítila jsem, že to slyšela. Ale bylo to před asi týdnem. Od té doby nic.

Jídlo sem donesli jednou za den, byl to kus chleba, nějáká kaše, která vypadala, jako by jí někdo před tím jedl a sklenice vody.

Bucky byl od doby, co jsem sem došla několikrát na misi. I když mu mazali paměť, mě si jako zázrakem pamatoval. Ani nevíte, jaké to pro mě bylo štěstí.

Před chvílí mě dovedli z dalšího pokusu. Snažila jsem se vypadat důstojně, ale nešlo to.

Doklopýtala jsem do rohu, kde jsem se posadila a naplno se rozbrečela. Bucky za mnou přišel, sedl si nalevo vedle mě a rumu mi dal kolem ramen. Já ho objala a čelo si mu opřela o hrudník.

,,To bude dobrý, dráčku, neboj. Jsem tu s tebou." Dráček je jeho přezdívka pro mě.

,,Děkuju. Za podporu, za všechno." zamumlala jsem mu do hrudi.

V tom momentě jsem si uvědomila, že jsem mu chtěla umýt vlasy. Strašidla jsem ho s tím už dlouho.

,,Chtěla jsem ti umýt vlasy. Už je to hrůza." řekla jsem mu. Pohled jsem měla na jeho očích, ale jinak jsem obličejem byla stále v jeho hrudi. Muselo to vypadat roztomile. Ještě k tomu jsem rozšířila zornice. Teď už neodolá, muhahahahá.

A měla jsem pravdu, jen si povzdechnul.
,,No dobře, jen mi prosím nevytrhej všechny vlasy. Mám je rád."

,,No...to ti slíbit nemůžu, ale pokusím se."

,,Na klidu jsi mi nepřidala." řekl a mi se společně zasmáli.

,,Tak pojď."

,,Bojím."

,, Nedělej a pojď." To už jsem stála u umyvadla. No co! Nic jiného tu nebylo!

Bucky ke mě přišel a já mu namočila hlavu. Proud vody mu smýval nečistoty a jeho vlasy nabraly ještě tmavší odstín. Voda v umyvadle byla červeno - hnědá.

Po asi hodinovém procesu umývání vlasů je měl konečně čisté. Vysušila jsem mu je a podala mu zrcátko. Rozená kadeřnice.

,,Waw, vypadá to mnohem líp, děkuju." řekl, odložil zrcátko a otočil se na mě.

,,Nemáš za co." usmála jsem se nazpátek.

,,Co jsem dlužen?"

,,Ale nic, to byla maličkost."

,,Ale máš to u mě."

,,Já vím, neboj." zasmála jsem se, dala mu pusu na tvář, vzala si knížku, sedla na postel a začetla se. Moc dobře jsem věděla, že z té pusy byl vylekaný. Jsem prý jediná, kdo se k němu chová jako k lidskému tvorovi a ne nějakému zvířeti bez práva na život.

Pomalu jsem usínala, až se mi to nakonec povedlo s hlavou opřenou o zeď cely.

Pohled Buckyho

Usnula. Byla krásná. Tmavě hnědé až černé vlasy s červeným přírodním melírem jí spadaly do obličeje, na kterém se pod víčky s náznaky šupin nacházel pár těch nejkrásnějších a nejzajímavějších očí, které jsem kdy viděl. Knížka jí vypadla z rukou na zem.

Zvedl jsem spadenou knihu a položil ji na noční stolek. Poté jsem položil Leu.

,,Dobro noc, krásko." pohladil jsem ji s úsměvem po tváři kovovou rukou. Neuvědomil jsem si, že se jí dotýkám zrovna kovovou rukou.

,,B - Bucky?" zamrmlala ze spánku. Byla roztomilá.

,,Neboj, tady jsem." pošeptal jsem. Nahlatala moji kovovou ruku a protáhla si mě k sobě. Nakonec jsem si vlazl za ní na postel. Okamžitě mě ze spánku obejmula.

Tu noc jsem usínala jen s pocitem štěstí, lásky a porozumění. Všechny negativní emoce a myšlenky byly uvězněny hluboko v mé mysli.

Zabořil jsem jí obličej do vlasů a spokojeně usnul.

Tu noc jsem neměl žádnou noční můru. Byl to spíš krásný sen. Lea běžela po louce, vlasy a rudé šaty za ní vlály. Okolo ní létali motýli všech možných i nemožných barev. Běžel jsem za ní. Doběhli jsme na velký útes nad mořem. Vlny se rozbíjely o skálu pod námi. Zrovna zapadalo slunce. Bylo to krásné, v dáli letělo hejno ptáků a ve vodě poskakovali delfíni. Podíval jsem se na Leu. Ona mi pohled oplatila a usmála se, já taky.

Tím sen skočnil.

Pohled Ley

Probudila jsem se na něčem měkkém. Počkat! Měkkém?

Rychle jsem otevřela oči. Hlavu jsem měla na Buckyho hrudi a rukou ho objímala. On mě normální rukou držel kolem pasu a kovovou měl pod hlavou.

Vlasy se mi válely všude možně. To by mi Nat s Wandou daly vidět mě takhle. Heh.

Tak co myslíte? Bude Lea s Buckym? Jestli jo, přejete jim to?

1017 slov