Pouto [SasuNaru, ItaDei] ✓

Prolog

Byl to velký den. Teda aspoň podle toho, co malý Itachi slyšel od svého strýčka. Pomalu dospíval, bylo mu dvanáct let a brzy se měl chopit svojí role ochránce. I když byl podle sebe již skoro dospělý, byly věci, které nechápal. Třeba například to, proč na tomto dni strýčkovi tolik záleželo. Mnohokrát se zavíral s otcem do pracovny, ale jak si bystrý chlapec všiml, otec nebyl tak nadšený. Mračil se, myšlenkami byl bůhví kde a za ruku držel téměř pětiletého Sasukeho. Itachi na chvíli zalitoval, že on sám nemůže svírat otcovu ruku, pak si ale vynadal. Jak by to vypadalo? Prošel již obřadem propojení, teď je on ten, který má chránit, a ne být chráněn.

***

Malý Narumi se neklidně zavrtěl a na posteli se posadil. Nejdřív nevěděl, co ho probudilo, ale potom ten zvuk uslyšel znovu. Chlapci to připomínalo dny, kdy pozoroval Deirua, svého staršího brášku, jak spolu s jinými trénuje šerm. Zvědavě vyklouzl z postýlky a pootevřel dveře. Potom nakoukl dveřmi ven, a když nikoho neviděl, tak se rozeběhl k bratrovu pokoji.

"Deííí!!!" blonďatého chlapce probudilo pronikavé zavřískání.

Rozhlédl se kolem a spatřil svého malého brášku, jak sedí na jeho posteli a klepe se jak ratlík. "Co se stalo, Naru?" podivil se Deiru a rozespale si promnul oči. Nesnášel, když ho jeho mladší bráška vzbudil.

"T... Tam... nějaké divné zvuky... bojím se," klepal se dál.

Deiru si povzdechl. Bylo mu sice teprve deset, ale příšer se už dávno nebál. Ještě aby jo, když byl korunním princem. To se však o jeho čtyřletém bráškovi říct nedalo. Vzal ho za ruku a společně se vydali za těmi zvuky, aby mu ukázal, že se nic hrozného neděje, že stráže nejspíš jen nacvičují nějaký nový druh útoku.

Narumi spokojeně capkal po boku druhého blonďatého chlapce, když zaslechl svou maminku. Vytrhl se Deirovi ze sevření a rozběhl se za hlasem. Zabočil a spatřil siluetu rudovlasé královny. S nadšením k ní zvedl ruce, ale v tom mu došlo, že něco je špatně. Maminka se na něj ani nepodívala a klesla k zemi. Chlapce napadlo, že je možná jen unavená a tak bez pochyb přiběhl až k ní a sedl si na ledovou podlahu, aby se mohl podívat na její tvář, zda opravdu spí.

***

Itachi se krčil v koutě a tentokrát to byl on, kdo držel za ruku svého malého brášku. Mezi jejich prsty jemně tančily výboje elektřiny. S otevřenýma očima zíral, co se okolo něj děje. Jejich strýc před několika málo chvílemi zavraždil královnu. Královnu, kterou měl jako ochránce chránit. Tak pravil zákon. Podíval se opodál, kde bojoval jeho otec s králem. Bylo to špatně, všechno bylo špatně! Malý Sasuke se chytal za hlavu a plakal. Itachi poznal, jak moc velký má strach. Objal ho a snažil se ho uklidnit, když v tom ho na kolena srazila obrovská bolest vycházející mu z hrudi. Jako by mu někdo právě rozdrásal srdce. Podíval se směrem, kam ho instinkt vedl. Uviděl svého svěřence, Deirua, jak klečí spolu se svým bráškou u těla mrtvé královny a pláče. Byl tak zmatený, ale najednou věděl, cítil, co musí udělat. Měl ho ochraňovat, jenže měl pocit, že to nezvládne. Ale něco pro něj udělat mohl. Byl tu přeci třetí Kazekage, Třetí správce Posvátných kouzel. Pošeptal Sasukemu, ať zavře oči a zůstane na dohled, že tatínek za ním určitě brzy přijde, pohladil ho po havraních vlasech a vyrazil směrem ke královským synům.

"Tudy!" vydal Itachi jednoduchý příkaz, sevřel Deirovu dlaň ve své a na chvíli mu naléhavě pohlédl do očí.

Potom blonďáček přikývl, popadl Narumiho a rozběhl se za Itachim.

***

Třetí Kazekage situaci v zámku pozoroval s šokem a tří dětí si všiml až ve chvíli, když stáli přímo před ním. "Zachraňte je!" vyhrkl Itachi a bojovně před sebe postrčil oba prince. "Někdo je chce zabít!"

Muž mu možná nejdřív chtěl vysvětlit, kdo přesně že to vymyslel útok na královskou rodinu, ale nakonec mlčel a Narumiho i Deirua odvedl pryč. Kazekage běžel chodbami a za obě ruce držel malé chlapce. Tohle místo bylo jako bludiště, pomyslel si, když už po několikáté narazil na slepou uličku. Nakonec se dostali do kuchyně, propletli se mezi stoly na přípravu pokrmů pro královskou rodinu a konečně našli obyčejné dřevěné dveře vedoucí na nádvoří. Vchod pro služebnictvo.

***

Madara procházel mezi mrtvými těly. Zadíval se na téměř vychladlou královnu a pomalu postupoval dál. Ještě před chvílí se síní nesly zvuky boje, teď však byla až temně tichá. Rozhlédl se a uviděl krále. Nebo spíš to, co z něj nadělala Fugakova blesková magie. Přešel až k němu a botou ho otočil na záda. Chvíli se díval na jeho zkrvavenou tvář a pak si znechuceně odfrkl. Póvl, pomyslel si. Vždycky věděl, komu náleží zdejší trůn. Vždycky to měli být Uchihové, čistá linie, a ne podivná směska různých rodů. Popošel kousek dál a to, co spatřil, ho překvapilo. Vypadalo to, že král a jeho mladší bratr se vyřídili navzájem. V tom však Fugaku otevřel oči. A to se Madarovi nelíbilo. Jeho bratrovi nebylo rozumět, ale došlo mu, že ho žádá o pomoc. Najednou uslyšel tiché vzlyky. Otočil se a spatřil svého nejmladšího synovce krčícího ho se ve výklenku. A pak se zamyslel. Byl to dobrý plán, ale bude ještě lepší. Vždycky je co vylepšovat. Sklonil se k mladšímu Uchihovi a přiložil mu dlaň na srdce. Všichni říkali, že to on, Madara byl z nich dvou ten silnější. A byla to pravda. Rukou mu projela masa elektřiny přímo do srdce umírajícího. Fugaku vydechl naposledy. Madara se ušklíbl, pak však nasadil smutný výraz. Došel k Sasukemu a vzal ho do náručí.

"Ten zlý král zavraždil tvého otce, Sasuke-kun. To nikdy nezapomeň. Kde máš bratra?"

"Jsem tady," ozval se Itachiho hlas a i poslední z rodu Uchihů se připojil ke své rodině.

*** ***

Zdravím! Jelikož ještě stále nejsem aktivně činná ve psaní, rozhodla jsem se alespoň zveřejnit všechny povídky, které již mám napsané. Tato povídka je stará tři roky a je spoluatorská. Před vydáním zde na wattpadu prošla úpravou :)

Pokud někdo četl Vlčí poslání, může se vám zdát, že povídka je trochu podobná. Pouto je však starší, bylo napsáno jako první. Za jisté podobnosti se omlouvám.

Doufám, že se vám povídka bude líbit :)