Pouto [SasuNaru, ItaDei] ✓

Kapitola pátá

Itachiho probudily sluneční paprsky tančící po jeho pokožce, jež se rozhodly, že odpočinku již měl dost. Byl unavený, protože potom, co se se Sasukem vrátili do jejich nového sídla, ještě dlouho do noci trénovali bleskovou magii, a i poté, když už se Sasuke odebral do postele, Itachi v tréninku pokračoval. On totiž nemusel ráno vstávat do školy, jak mu se škodolibostí někdy velice rád předhazoval. Se zívnutím vstal a bosý přešel do kuchyně, kde si začal připravovat snídani. Předpokládal, že Madara už byl také vzhůru, a tak se poté s hrnkem kávy vydal ho najít, aby mu konečně řekl o svém podezření, že ten divný kluk z malování by mohl být Narumi - druhý princ jejich království.

Zaklepal na dveře strýcovy pracovny, nečekal na vyzvání a otevřel. Přesně jak hádal, Madara už seděl u pracovního stolu a něco psal do laptopu. Na rozdíl od svých synovců už svou bleskovou magii uměl držet na uzdě, aby mu elektronika nevybuchovala do obličeje, jako se to často stávalo Sasukemu.

"Dobré ráno," dal o sobě Itachi vědět, přešel až k němu a zadíval se do psaných poznámek. "Myslím, že mám stopu ohledně Narumiho."

"Jakou?" zajímal se Madara, ale od své práce ani nevzhlédl, přesto bylo podle tónu jeho hlasu znát, že ho to zajímá.

Itachi se bokem opřel o stůl a založil si ruce na hrudi. "Není to jisté, ale potkal jsem jednoho kluka. Vzhled sice neodpovídá, má hnědé vlasy a černé oči, ale výškou a tělesnou stavbou by už mohl a tamto může být jen barva a kontaktní čočky, prostě maskování. Je na něm něco podezřelého, myslím tím... Voní jako jejich magie," Itachi přesně nedokázal popsat, jak se cítil, když toho kluka poprvé potkal. Nebylo to nijak silné, ale přesto měl pocit, že z něj slabě cítí moc, kterou znal jen z doby, kdy ještě žili po boku královské rodiny.

Teď už Madara přestal pracovat a na svého staršího synovce se konečně plně soustředil. "Ale to nemusí znamenat, že je to on. Princové by také mohli využít svou moc na něj, aby tak odlákali pozornost od sebe. Stačilo by jen nějaké kouzlo, aby v něm trocha magie zůstala i později."

"To mě napadlo taky, ale včera večer byl hned vedle mě a já cítil Deirovu moc. Buďto by byl svému bratrovi nablízku, protože mě poznal a chtěl ho chránit, nebo si jen jsou oba princové natolik podobní, že by se to nějak promíchalo. Každopádně je podezřelý."

"Dobře, jen doufám, že to nebude další zklamání. Hledáme už příliš dlouho a tvé pouto s korunním princem by už mohlo začít slábnout," povzdechl si Madara a při těchto slovech položil Itachimu ruku na rameno.

Mladík sebou nepatrně trhnul, to gesto nebylo nijak přátelské, značilo spíš železné okovy, kdy mu Madara chtěl připomenout, že nebýt jeho reakce při vzpouře, tak by prince nikdy hledat nemuseli.

"Sasuke slíbil, že se na něj teď zaměří, je to jeho spolužák, takže by to mělo být snadné. Tak určitě brzo zjistíme, jestli to je nebo není Narumi," odpověděl Itachi zdánlivě klidným hlasem, ale v jeho postoji dále přetrvávalo napětí, které zmizelo, až když Madara svou dlaň stáhl. Poté se konečně uklidnil a vydal se zase ke dveřím. Řekl mu vše, co potřeboval.

"Nezapomeň, že tvému otci na našem plánu velmi záleželo. A nechceme přeci, aby jeho snaha byla zbytečná, že Itachi?"

"Ano," zavrčel mladík se sevřenou čelistí a zmizel z Madarovy přítomnosti rychlostí blesku. Přece jen, nemusel být v jeho společnosti déle, než bylo potřeba.

Před dvěma lety

Bytem se rozeznělo řinčení telefonu. Blonďatý mladík přispěchal k pevné lince, kterou měli jako jedna z posledních domácností stále v oběhu. "Prosím?"