The Red Velvet // Camren

2

Camila

„... tohle přišlo dneska ráno. Násilnéné vniknutí." Podívala jsem se na svého kolegu se zaraženým pohledem, „tohle ale my přece neděláme. Jestli tam nic nezmizelo nebo nikdo neumřel, nespadá to pod naše oddělení, Davide," odvětila jsem. „Je to ale zajímavý, poslouchej.." už jsem chtěla otevřít pusu a říct mu, že přece nejde o to, jestli jsou případy zajímavé nebo ne, ale on mě nenechal mluvit. „Šlo o dům Woodpeckera, toho milionáře, co vlastní Woodpecker Industries. Někdo mu odpráskl dva bodyguardy, vypl kamerovej systém, vlezl do baráku a pak odešel." Pořád mi unikalo, proč mi David hodil na stůl tuto složku a proč mi o celém případu vůbec říkal. „Nic se neztratilo?" Zakroutil hlavou. Ne. „Tak proč by to někdo..." přemýšlela jsem nahlas. „No to je přesně ono, proč by tohle všechno někdo dělal, když z toho ani nic nebude mít?" skočil mi do toho David. Chvíli jsem se jen tiše soustředila a nic neříkala. „Beru to," vyhrkla jsem po chvíli, „už byl někdo na místě činu?". „Věděl jsem, že se chytneš," řekl David a usmál se. Vzápětí jsem si vzala služební pistoli, doklady a už jsme s Davidem sedali do auta s další hlídkou v patách.

Celý pozemek byl již ohraničený bezpečnostní páskou s nápisem „NEVSTUPOVAT! POLICIE" a na zahradě pár analytiků zajišťovalo stopy. Pod páskou jsem se lehce provlékla a zamířila ke hlavnímu vchodu do obrovské vily, kterou obýval pan Woodpecker s manželkou. Vstoupila jsem do chodby, která působila tak chladně a sterilně, že mi nepřišlo reálné, že by tu někdo bydlel. Za rohem jsem zahlédla policistu, jak rozmlouvá s jiným mužem, nejspíš majitelem domu. Byl to vysoký čtyřicátník s černými nakrátko ostříhanými vlasy. Řekla bych, že kdysi míval atletickou postavu, ale teď se na něm podepsaly stáří a práce v kanceláři. „Dobrý den, vy musíte být pan Woodpecker, že ano? Jsem detektiv Cabello a odteď budete mluvit jen se mnou," spustila jsem a přitom jim ukázala odznak CCPD (Chicago City Police Department). Woodpecker jen přikývl a zavedl mě do kuchyně, kde mi nabídl kávu. Slušně jsem odmítla a vrhla se do práce. „Takže vy jste se vzbudil kolem druhé hodiny ráno, jelikož jste slyšel nějaký pohyb. Vstal jste, vyšel na zahradu a tam jste našel dva omráčené členy vaší osobní stráže, je to tak?" ptala jsem se. „Ano, přesně tak, potom jsem hned šel obejít celý dům, ale nikoho jsem nenašel. Kontroloval jsem cennosti a trezor, vše zůstalo na svém místě. Vlastně bych ani nepoznal, že tu vůbec někdo byl, nebýt toho, co je v mé pracovně.." Nad tím jsem se chvíli pozastavila, „říkal jste, že máte trezor? Co v něm schováváte?" Viděla jsem, jak sebou polekaně cukl, „nebojte, to jsou jen rutinní postupy," ujišťovala jsem ho. „V trezoru mám zbraň, nějaké peníze, klíč k místnosti s pracovními dokumenty a archivy a manželka tam má šperky," vyjmenoval postupně obsah svého trezoru. „Nic se tedy neztratilo?" ptala jsem se znovu. „Ne, vše je na svém místě, akorát je tu ta věc v mé pracovně..." Vstal a vedl mě směrem ke zmiňované místnosti. Na první pohled mi tam nepřipadalo nic v nepořádku, ale poté mé oči sjely k protější zdi, na kterou byly nožem připevněny rudé kalhotky. „Tohle jste si sem asi neumístil sám, že?" zeptala jsem se s humorem v hlase. „Ne, to tedy opravdu ne," odpověděl razantně. Pán asi moc pro srandu nebude, pomyslela jsem si. „Dobře, pošlu sem techniky, aby sejmuli otisky," prolomila jsem ticho, „vše jste tedy kontroloval a nic dalšího podezřelého nechybí ani nepřebývá?" Muž stojící naproti mně sklopil pohled a rty semknul do úzké čáry, jako by snad chtěl něco říct, ale zůstával potichu. Vypadal přitom jako had číhající na svou oběť. Odpovědí na mou otázku mi ale bylo jen malé pokývnutí hlavou. „A co ty dokumenty, o kterých jste mluvil?" doptávala jsem se. „Vše je tam, kde předtím, to jsem vám už řekl," ohradil se na mě. „Tím pádem to bude vše, kdybyste si snad na něco vzpomněl, zavolejte mi, nechám vám tady vizitku. Ještě si ale projdu dům, pokud dovolíte." Vyrazila jsem a ani nečekala na odpověď, protože od tohohle muže už jsem nic slyšet nechtěla.

Jako první jsem vstoupila do tmavé ložnice, ve které stejně jako ve zbytku domu nevisela jediná fotografie, která by alespoň náznakem mohla připomínat, že tento prostor někdo obývá. Nasadila jsem si bílé gumové rukavice a pustila se do zkoumání pokoje. Otevřela jsem pár zásuvek v komodě u postele, ale v zásadě jsem tam nenašla nic neobvyklého. V šuplíku jednoho ze dvou nočních stolků jsem objevila pár knih s romantickými názvy, kapesníky a krém na ruce. To tedy nejspíš patřilo paní Woodpeckerové. Obešla jsem velkou postel a otevřela šuplík druhého nočního stolku. V něm se nacházely opět kapesníky, kondomy a prášky na problémy se štítnou žlázou. Na povrchu stála poloprázdná sklenice s vodou a vedle ní byla položená nabíječka na telefon. Vzala jsem sklenici do ruky a zvedla ji na úroveň očí. Měla jsem pocit, že je s ní něco špatně, a můj šestý smysl houkal na poplach. Přesto to ale byla pouze obyčejná čistá sklenička. Čistá sklenička. V tom mi to došlo. Čistá. Byla až moc čistá. Otisk rtů na horním okraji byl sotva viditelný a otisky prstů chyběly úplně. Položila jsem ji zpět na stolek a vrátila se zpět za Woodpeckerem. „Jak často berete prášky na štítnou žlázu?" ptala jsem se ho. „Proč vás zajímá zrovna tohle? Absolutně to nesouvisí s ..," rozčiloval se. „Zda to souvisí s případem nebo ne, nechte prosím na mně," přerušila jsem ho v půlce věty, „tak jak často a kdy je berete?" dokončila jsem. Popsal mi, kdy bere jaké doplňky stravy a všemožné vitamíny, ale pro mě bylo důležité hlavně to, že tyto prášky bere každý večer před spaním. „A včera jste nevynechal?" Zakroutil hlavou. „Zapil jste je vodou ze sklenice, kterou jste potom nechal na nočním stolku a která tam stojí doteď?" „Jestli mi chcete nadávat za nepořádek, tak přestaňte, na to mám manželku. A jelikož ta je zrovna na pracovní cestě, mohu si tuto drobnost dovolit," odpověděl vztekle. Můj pohled ho očividně donutil odpovědět na mnou kladenou otázku, „ano, je to ta sklenice. Půjdu ji hned uklidit." Zastavila jsem ho a vysvětlila mu, že to nebude třeba. Poté jsem si ještě prošla zbytek domu a vzala si s sebou vše, co se momentálně dalo považovat za důkazní materiál.

„Ještě tu jsi?" ptal se mě David o tři hodiny později na stanici. „Snažím se dát si to všechno dohromady, ale prostě to nedává smysl. Máme tu nechutně bohatýho chlapa, kterýmu prý nic nezmizelo, dva zraněný týpky, kalhotky, nůž a sklenici bez otisků, kterou nejspíš jen přetřel kapesníkem, protože z ní vylil trochu vody." Složila jsem si hlavu do rukou a hlasitě si povzdechla. „Proč by někomu stálo za to riskovat, že se mu něco stane, zatkne ho policie a všechno tohle jen kvůli tomu, aby mohl někomu přibodnout kalhotky nad stůl? A proč si teda neodnesl nějaký peníze nebo vlastně cokoli, protože všechno v tom domě mělo stonásobně větší hodnotu než normální vybavení." David na mě soucitně zíral, „hele, jdeme s klukama na pivo, nepřidáš se? Už týden makáš přesčasy, zasloužíš si to. No a taky by nebylo od věci, kdybys jednou nešla domů sama," mrkl na mě lišácky. „Ha ha, jen si ze mě dělej srandu. Díky za pozvání, ale spíš si doma dám horkou vanu a budu se věnovat pejskovi." Poté se se mnou David rozloučil a odešel. Sbalila jsem si věci, zhasla lampičku a vyrazila domů.