The Red Velvet // Camren

3

Lauren

V půl třetí ráno si jako obvykle dopřávám cigaretu, vdechuji ten požehnaný kouř a spolu s ním cítím i obrovskou úlevu. První bod mého plánu vyšel přesně tak, jak jsme si jej s Jacksonem a Rose plánovali. Ten hajzl absolutně nic netuší. Zajímalo by mě, jestli pořád dělá ty stejný hnusy jako předtím. Doufám, že ne, ale proč by někdo přestával, když ví, že nemusí? Že jej nikdo netlačí. Že mu všechno projde.

Po dlouhém přehrabování se ve vzpomínkách a zaobíráním se věcmi dávno zapomenutými jsem se vrátila z balkonu zpět do bytu, sedla si ke stolu a otevřela notebook. Když už nemůžu spát, aspoň udělám něco do práce. Zkontrolovala jsem si kalendář a zjistila, že mám na zítra domluvené tři klienty. Jedním z nich je postarší muž, který se nevzpamatoval z náhlé smrti své partnerky. Je to vcelku milý plešatý šedesátník. Jeho manželka ale na druhou stranu, podle toho, co mi povídal, musela být pěkná stíhačka, jelikož ho nenechala ani zajít si do hospody nebo ke kamarádovi. Občas přemýšlím, proč mu vlastně tak chybí, když si ani před její smrtí nerozuměli. Jistě, když s někým strávíte třicet let svého života a po jeho boku jste každý den, máte spoustu věcí společných, ale jak vám vůbec může člověk tak moc přirůst k srdci? Jak je možné se na někoho tak moc napojit, že jeho ztráta ve vás způsobí podobné pocity, jako byste ztratili sami sebe? Ale je to vůbec možné? Vzhledem k mému oboru beru lásku jen jako výsledek řetězce mnoha chemických reakcí za přispění feromonů a lidské touhy. To, že má někdo „motýlky v břiše", je pouhá představa náctiletých vzniklá z přílišného sledování filmů ze sekce romantických komedií na Netflixu. Jako teenageři totiž vnímáme všechno jinak, zkresleně a i když si to nechceme přiznat, dětskýma očima. Jakmile člověk dospěje, nikdy se už nezamiluje tak, jako dřív. Nikdy si už znovu neprožije tu děsivou nervozitu z prvního sexuálního zážitku a nikdy se nebude třást při představování partnera rodičům. Pro mě všechny tyto věci skončily jednou provždy s dovršením plnoletosti a myslím si, že už je znovu nepocítím. Nejen ale kvůli tomu, že po všem, co se mi přihodilo, jsem si kolem sebe vystavěla tak pevné zdi, přes které se nikdo nedostane.

Po chvíli jsem si uvědomila, že opět až moc přemýšlím a měla bych s tím skončit. Zapla jsem si tedy prohlížeč a očima projela všechny události, o kterých se noviny rozhodly psát. Mou pozornost upoutal titulek z rubriky „kriminalita". „Nedobytnou vilu přepadl neznámý pachatel, nic se však neztratilo", hlásal. Že by měl někdo během včerejší noci stejný program jako já? Otevřela jsem článek a pustila se do čtení. „Vila milionáře Woodpeckera...dva ranění členové osobní ochranky..dům je nyní střežen několika policejními auty," projela jsem rychle text. V podstatě na nic nepřišli. Samozřejmě jsem nic jiného ani nečekala, neboť kdy s čím policie někomu opravdu pomohla? „Z domu se nic neztratilo, pachatel zde pouze zanechal kus rudého spodního prádla. Pracujeme s několika vyšetřovacími verzemi, ale detaily případu vám zatím bohužel sdělit nemohu. Avšak jedna podivnost by se tu našla. Na místě činu byl nalezen předmět, který by se obyčejně nacházel v jiném stavu než nyní, a na tomto předmětu stojí celé jedno podezření, díky kterému se nám možná povede nalézt pachatele. Tyto informace poskytla hlavní vyšetřovatelka případu detektiv Cabello," dočetla jsem článek a rozhodla jej přeposlat svým spoluviníkům. Jakmile jsem zavřela okno s emailem, zadala jsem do vyhledavače jméno výše zmíněné vyšetřovatelky. Nic pořádného jsem ale nenašla. „Že by snad CCPD překvapila?" pomyslela jsem si.

Druhý den odpoledne jsem jako obvykle po práci zamířila ke kanceláři našeho uskupení. Rose mi otevřela dveře a nabídla kafe, které jsem s chutí přijala. Chvíli jsme jen tak bezprizorně tlachali a později se dobrali i k vážnějším záležitostem. „Všimli si toho," začal Jackson, „pokud teda ta Cabello myslela tu skleničku, samozřejmě. Ale pochybuju, že by to bylo něco jinýho." Zadívala jsem se do země a zhluboka se nadechla. „Já vím, taky jsem to nečekala, ale pochybuju, že si z toho něco vyvodí," odpověděla jsem mu klidně. Věděla jsem, že je tohle pro policii naprosto zbytečná informace a pouze klamavá a zavádějící stopa, ale zkrátka mě překvapilo, že si této jedné maličkosti vůbec někdo všiml. „Mám prostě strach, že se něco posere. Nevím co, jen mi přijde, že když si všimli tohohle, tak si všimnou i dalších věcí. Mnohem větších a víc usvědčujících věcí. A já fakt nechci jít sedět, jasný?!" rozkřikl se mírně. Rose ho začala ujišťovat, že nic z toho nehrozí a už vůbec nikdo nepůjde sedět. „A co bys chtěl dělat, zlato?" ptala se ho, „jak to teď chceš vyřešit?" Jackson nejdřív vypadal zaskočeně, ale po chvíli zamumlal: „Musíme zjistit, co ví. Nabourat se jim do záznamů nebo něco. Možná bych mohl zkusit někomu zaplatit, aby nám něco ..." V tom jsem ho přerušila, „přestaň." Nechápavě si mě prohlížel. „V počítačích asi nebudou mít sepsanou každou myšlenku, nemyslíš? Ale máš pravdu, bylo by určitě fajn zjistit, co na nás mají. Jestli vůbec něco. Chci se s ní potkat. Vidět, co je zač. Musíme jen vymyslet, kde a jak ji mám potkat."

Rose očividně nechápala, o čem je řeč, zatímco její přítel souhlasně pokýval hlavou. Zvedl se a na stůl přede mnou hodil nějaký leták. „Shodou okolností je tohle docela dobrá příležitost. Za týden si s ní můžeš pokecat," řekl s úsměvem. „Mohli byste mě taky laskavě zasvětit?" připomněla svou přítomnost Rose. „Lauren se seznámí se slečnou Cabello, tou, která vyšetřuje tu vloupačku," vysvětlil jí pohotově Jacks. Já si mezitím vzala do ruky zmačkanou pozvánku na .... „policejní ples? To myslíš vážně? To mám jako nakráčet mezi stovku policajtů a ještě se šťourat v nejnovějším případu? Ty ses zbláznil," zasmála jsem se, vstala a vydala se k odchodu. „Měj se," rozloučili se se mnou jednohlasně.

Cestou do baru už jsem se ale těšila na seznámení s tou rádoby chytrou slečnou Cabello.