The Red Velvet // Camren

5

Lauren

Sledovala jsem svou tvář v zrcadle a přitom si pomalu zapínala knoflíčky své bílé košile. Hlavou se mi stále honily myšlenky a hlavně pochyby, zda mám na onu akci vůbec opravdu vyrazit. „Pro" bylo více než „proti". Jediným negativem bylo snad to, že tu je možnost, že by slečna Cabello na ples vůbec nešla, a já jsem platila lístek zbytečně (což se technicky ani nedá považovat za jakoukoli nevýhodu, jelikož téměř všechny výdaje našeho malého uskupení hradí Jacksonův přespříliš bohatý a neméně štědrý otec). Kdyby se však toto opravdu stalo, pořád si myslím, že odvést si domů nějakou pěknou policistku nemůže být na škodu. „Třeba mi pak nechá svý pouta, to by bylo fajn," uchechtnu se.

Právě z tohoto důvodu jsem se ani nenamáhala s malováním rtů. Přešla jsem k věšáku v chodbě, vzala si na sebe sako, obula si své oblíbené polobotky a vyrazila jsem do chladného večera.

Taxík mě po dvacetiminutové jízdě vysadil před kongresovým centrem, kde se běžně pořádají megalomanské akce jako je právě tato. Chystala jsem se k hlavnímu vchodu, kolem kterého stálo pár lidí s cigaretou, a tak jsem na ni taky dostala chuť. Poodešla jsem kousek stranou a strčila si svého zabijáka do pusy, což je celkem paradox, jelikož právě tento „zabiják" je jednou z mála věcí, díky kterým se poslední dobou cítím naživu.

Po klidné pětiminutovce jsem se tedy odhodlala vkročit do hlavního sálu. Hrála tam průměrná kapela, všude se pohybovali lidé v uniformě nebo společenském oděvu a já si vytvořila nový cíl akce – najít bar. Prošla jsem skrz pár hloučků lidí do části, kde se již dalo dýchat a hudba sem doléhala jen tak napůl. Po mé pravé straně stál bar, ale řada byla tak dlouhá, že by bylo rychlejší jít si drink koupit do supermarketu a vrátit se sem zpátky. Zvolila jsem tedy druhou stranu a zhruba po sto metrech se přede mnou tyčilo schodiště na balkon nad sálem. Odtamtud se alespoň můžu pořádně podívat, zda tu neuvidím nějaké známé tváře. K mému překvapení jsem po vyjití posledního schodu uviděla menší bar, kolem kterého postávalo jen pár mužů se sklenkou v ruce. Ihned jsem se k nim musela připojit. „Skotskou na ledu," poručila jsem si. Za pár okamžiků mnou již projelo příjemné teplo. Opřela jsem se o zábradlí a sledovala dění pod sebou. Většina lidí vypadala, že se baví.

Najednou jsem za sebou slyšela hlasitý smích. Medový hlas mě donutil se otočit a podívat se, komu patří. Na bar si právě sedala dvojice žen. Jedna v podobném oblečení jako mám na sobě právě já, a druhá, menší brunetka, v rudých šatech. Neviděla jsem jí do tváře, jelikož ke mně seděla zády. Zato jsem si ale nemohla nevšimnout krásného pozadí, které si přímo říkalo o naplácání. Musela jsem ji vidět i zepředu. Rozhodla jsem se tedy vyrazit k záchodům, které se nacházely příznačně přímo za barem. Tam jsem strávila minutku nebo dvě a poté se vrátila na své místo u zábradlí. Jakmile jsem ale spatřila její tvář, jelikož ke mně teď byla otočená čelem, zastavila jsem se. Neviděla mě a stále věnovala pozornost své společnici. S poloprázdnou sklenkou v ruce jsem si ji prohlížela a nemohla jsem uvěřit svým očím. Byla tak nádherná. Velké hnědé oči, které zářily štěstím. Rty k nakousnutí. Její snědá pleť mě naprosto uhranula. Kdo je tahle bohyně? Musela jsem ji mít. Stačí jen najít příležitost.. ani jsem nedokončila myšlenku a její společnice se zvedla od stolu, k uchu si přiložila telefon a udělala pár kroků směrem k baru. V tu chvíli si mě bruneta všimla. Naše oči se setkaly a byl to pohled tak intenzivní, že jsem musela sklopit zrak. Netrvalo to dlouho a má sokyně (vážně, Lauren? Po dvou minutách je z ní už sokyně?) se vrátila ke stolu. Nahla se k té nejkrásnější ženě, kterou jsem kdy viděla, něco jí pošeptala, vtiskla polibek do vlasů a spěšně odešla.

Brunetka vypadala zpočátku zmateně, ale po chvíli se znovu zadívala na mě. Teď je ta chvíle. Jestli při mě snad stojí anděl, nyní se projevil, a já mu za to z celého srdce děkovala. Usmála jsem se, kývla hlavou směrem k baru a zvedla obočí. Naštěstí mou zprávu pochopila, oplatila mi úsměv a šla k baru. Vyrazila jsem hned za ní a zrak mi opět sklouzl nebezpečně nízko.

„Proč tě tu tak nechala?," zeptala jsem se, „nebo se snad plánuje vrátit?" „Volali jí z práce, musela jít. Policistky, vždyť to znáš ....," zakončila větu tázavým tónem. „Lauren," usmála jsem se na ni. „No, znáš to, Lauren, jsme prostě takový. Camila, Camila Cabello," natáhla ke mně ruku.