New teacher.(namjin)

zlo

Jin. Pohl.:

Vím, že Namjoon mě se přivedl, ale něco mi říká, že on za nic nemůže. Jestli to jsou jeho oči mokré od slz, ne boto, že mi teď desinfikuje rány a snaží se nedat na jevo zjevnou nechuť nad krví a nadevším tím. Nebo to, že mi Jimin řekl co mu je. O jeho poruše. Přestal jsem cítit v jeho blízkosti nadrženost, spíš mě jen jeho přítomnost hřeje. A to i po tom, jak jsme skončili. 

 Vzal mě za ruku, kterou jsem měl spoutanou za zády a lehce mi ji stiskl. Měl krásně jemné ruce. Jemné jak samet. Pohladil mě po hřbetu ruky. Už nejde mysle ta bolest. trochu jsem se usmál. Je mi líto, že on ne. ,,Nedělej s s tím hlavu.'' Řekl jsem potichu a propletl si s ním prsty. Trochu sebou cukl a koukl na mě tázavě, ale ruku nepustil.,,Zůstaň tu chvíli prosím'' Nechci aby ode mě odešel. Nechci být smutný. Jen kývl hlavou. 

Byl jsem trochu smutný z toho, že jediné co mi řekl bylo to, že se omlouvá a že je idiot. Nevím přesně v čem spočívá, ale já si jsem té,ěř jistý tím, že nemůže za nic. ,,Dostaneme se odsud. Zařídím to. Musím to napravit.'' Řekl. Věřím tomu. Věřím jemu. ,, Miluju tě.'' Jsem si tím naprosto jistý. ,,Já vím'' trošky se pousmál.  Mám tak rád ten jeho úsměv. Chci domů. Chci ho  obejmout a uklidňovat ho vždycky, když ho něco rozhodí.  Je mi jeedno, že je to můj učitel a je o pět let starší. Je prostě úžasnej.

Pustil moji ruku a vytáhnul kapesníky a desinfekci. Bylo vidět, jak strašně moc se přemáhá. Asi mu to je fakt strašně nepříjemný, když se takhle chová. Po chvíli mi začal rány desinfikovat a utírat krev kapesníky. Všechno mě bolelo tak neskutečným způsobem. Desinfekce pálila strašně moc. Musel jsem i trochu zařvat občas, ale vždycky jsem se uklidnil, když mi Namjoon občas chytl ruku a hladil mě chvíli po ní. Tiše mi tak dával najevo, že je všechno v pořádku. 

Když to měl vydesinfikované, tak sbalil lékárničku a vstal. ,, Zůstaň'' Koukl jsem na ně prosebně podíval. sedl si vedle mě a položil si do klína moji hlavu. 

Namjoon. pohl.:

Lidé jsou strašní. Jak tohle může někdo udělat něco takového. Jin by nikomu nic neudělal. Když mi řek , že mě miluje, nepřekvapilo mě to. Myslím, že z něj mluvila pomatenost a horečka, kterou jsem mu zjistil, když jsem ho hladil po jeho vláscích. Je moc roztomilý. Jako štěňátko. Nevím, jestli k němu něco extrémního cítím. Něco jo, ale co, to nemám tušení. 

Jina jsem už dokázal uspat,když dolů vešel ten chlap. ,, Co tu eště děláš?? měl jsi být dávno nahoře!!'' Jina to naštěstí neprobudilo. ,,T-to se neřeklo.. a... o-on usnul až teď'' Nepřestával jsem Jina hladit po hlavě. Ten muž má určitě mentální poruchu. Nějaky syndrom něčeho, nebo zvýšený počet nějakých hormonů v těle. ,, Měl jsi odtud hned zmizet,'' Posunul jsem si k sobě Jina, který teď už pootevřel oči. ,,Chci se tu o něj starat. P-Prosím. D-dělejte si se mnou c-co chcete, ale nechte m-mě tu'' Očividně se mu ten nápad vůbec nelíbil. Vytáhl z kapsy nůž. ,,Ten malej hazl je jen odpad!! Nic víc!! Chceš se o něj starat? Tak měj o co!!'' Naprosto mu přeskočilo. Začal řvát o jinovi samé nadávky a i o mně. Vrhl se na jina a začal do něj bodat nožem. Jin jen řval a nemohl se bránit.

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Vstal jsem. Podkopl tomu kreténovi nohy. Spadnul na záda. Koukal na mě překvapeně. Vyrval jsem mu z ruky nůž a probodl mu místo na čele. V podstatě ani nezařval. Nůž pronikl lebkou a muž byl na místě mrtvý. Chvíli jsem na to koukal, než jsem se rychle odsunul, dal si hlavu do dlaní a začal panikařit. Já ho zabil. Jsem jako ostatní lidé, ke kterým jsem cítil tak velký odpor.