Vlk s purpurovýma očima

1. Poslední vlk

Na dočista bílý kožíšek dopadaly první paprsky slunce, což donutilo huňatou kuličku zvednou hlavu. Čumák namířil přímo proti slunci a začal čenichat, jako by se snažil vstřebat vůni nového dne. Nastražil uši a zaposlouchal se do zpěvu ptáků. Konečně pomalu otevřel oči a nechal si na moment svítit do svých purpurových očí. Pak hlavu sklopil a zamyšleně se zadíval na řeku kousek pod skalkou, na které ležel. Čistá a lahodná voda ho začala přitahovat. Vstal, oklepal ze sebe napadané listí a vydal se k vodě.

Zkušeně a opatrně pokládal packu za packou do čerstvě napadaného listí, přičemž svým čumákem vesele prozkoumával barevný svět kolem sebe. Všechny stromy kolem něj měly bílé kmeny a růžové listy. Občas mu před tlamou svrchu spadl růžový lístek a ne jednou měl obrovskou chuť po něm chňapnout.

Konečně dorazil k řece. Ve vodě spatřil svůj vlastní odraz, který chvíli hypnotizoval. Naprosto bílá srst bez jediné špíny, úzká tlamička, přesto se silnými a ostrými zuby. Avšak veškerou pozornost si žádaly jeho nepřirozeně purpurové oči, které vypadaly ještě zvláštněji, než všechny ty stromy s růžovým listím kolem. Na očních panenkách měl přirozenou černou barvu, která svírala dvě purpurové kuličky s černou čočkou uprostřed.

Sklopil tlamu a vyplázl jazyk do vody. Prvních pár hltů si vychutnal, ale pak ho přemohla žízeň. Hlasité cákání vody na chvíli přehlušilo i hučení řeky. Až měl vlk dost, rozhlédl se kolem sebe. Chvíli tam strnule stál, jako by na něco čekal. Prohlížel si každý kousek břehu řeky na který dohlédl. Nastražené uši smutně sklopil, když mu došlo, že u řeky nikdo není. Sedl si k břehu a zahleděl se na svůj smutný výraz ve vodě.

V tom uslyšel někoho přicházet. Rychle zvedl hlavu a podíval se směrem, odkud slyšel kroky. Přicházel k němu medvěd. Vlka opustily pocity naděje a znovu se zahleděl do svého odrazu ve vodě. Medvěd do něj vrazil a shodil ho do vody. Vlk se z ní rychle vymotal a na břehu se oklepal. Medvěd to snad ani neměl v úmyslu, jelikož se ani na moment neotočil a procházel dál proudem řeky, jako by se nic nestalo, jako by vlk ani neexistoval. Postavil se na velký kámen a začal pozorovat hladinu. Vlk se otřásl zimou a zaraženě se na medvěda zadíval.

„Promiň, medvěde, že ti v cestě stojím, avšak mohls jen o kousek vedle jít a mě tak do vody neshodit," řekl skromně. Pořád se třepal zimou, ale ta díky teplému ránu rychle odcházela.

„Buď rád, že jsem tě neutopil," zabručel medvěd. Napřáhl paži, vrazil ji do vody a vytáhl z ní rybu, kterou si prackou přitáhl k tlamě. „Mám hlad, mlč."

Vlk skromně sklopil uši. Byl by něco řekl, ale medvěd se na něj na krátký moment vražedně zadíval, a tak si to vlk rozmyslel. Zakoukal se do růžového listí pod ním a medvěda nechal na pokoji. Raději se déle nezdržoval a od řeky odešel.

Cestou lesem se rozhlížel na všechny strany, poslouchal všechny zvuky. Kolem proběhlo stádo srnek, občas spatřil nějakou veverku na stromě a před chvílí před ním proběhl zajíc. Les byl docela živý, ale vlkovi něco chybělo. Zklamaný si sedl na zem a chvíli přemýšlel.

Jako by všude kolem život vstával, ale v něm hasl. Koukal po natěšených veverkách, kterým ke štěstí stačil prostý ořech. Na moment se zakoukal na lišku, která si kousek od něj pochutnávala na šípkách. Oči hodil i po stádu srnek, které před chvílí kolem proběhlo a teď se přibližovalo k němu.

Vlk zvedl uši, když před ním celé stádo zastavilo. Všechny srnky na něj zmateně zíraly a nikdo se ani nepohnul. Pak začaly srnky ustupovat, jelikož mezi nimi něco procházelo. Uprostřed srnek se vytvořila cesta, kterou procházel mohutný jelen s obrovským parožím. Vlk vstal na všechny čtyři a s vyplazeným jazykem se těšil, co bude dál. Jelen se zastavil kousek před ním a oba na sebe krátký moment zírali.