Vlk s purpurovýma očima

8. Houbový les

Slunce už začalo zapadat, když vlk dorazil do houbového lesa. Neříkalo se mu houbový les jen tak - hub tu rostlo hodně, některé byly dokonce velké jako lidi! Většina z nich byla jedlá, takže bylo bez pochyb, že sem chodí na houby snad celá vesnice.

Vlk bloudil, chodil sem a tam, stále dokola, ale nic zajímavého nenašel,  nikde ani živáčka. Sám dostal hlad. Objevil se před ním jeden velký hnědý hřib objevil a tak si řekl, že ho ochutná. Ranji si teď nejspíš pochutnává na tom guláši, pomyslel si vlk.

Hluboce se zakousl a už žvýkal velkou houbu. Nepřišlo mu to tak špatné, jako čekal, a tak se zakousl ještě jednou, a potom ještě jednou až snědl velký kus, jako jeho hlava. Vlk šel kousek dál, ale šlo se mu stále obtížněji a obtížněji. Začala se mu točit hlava a bylo mu špatně. Nejspíš nebyl až tak dobrý nápad tu houbu jíst.

Najednou slabostí padl k zemi. Viděl rozmazaně, ale všiml si, jak k němu něco přilétají nějací tvorové. Ze zobáku mu jeden z nich položil něco do tlamy. On neměl na vybranou a doufal, že mu to pomůže. Najednou se cítil lépe a i lépe viděl. Vstal a všechny kolem sebe si začal prohlížet. Kolem něj stálo osm sov.

„Vlku, vlku, co ty tu děláš? Co nám tu naše houby pojídáš?" ozvala se jedna maličká sovička.

„Omlouvám se, měl jsem hlad doslova jako vlk."

„Hloupý vlk. Ta houba cos sněd není jedlá. Proč tu jsi?" ozvala se starší sova.

„To je vlastně dobrá otázka. Možná je odpověď na otázky, na které odpověď se hledá těžko, prostě jen láska..."

„Co to meleš?" ozvala se znovu malá sova.

V tom vlk si na něco vzpomněl.

„Hele, znáte sovu Guugi?"

„Guugi? Ty znáš Guugi? To je můj strejda! Jak se mu vede?" ozvala se druhá malá sovička.

„Poradil mi jak se dostat sem. A vede se mu moc dobře, převelice dobře, bylo hezké ho potkat."

„No dobrá, kamarád Guugi je i náš kamarád. Tak pověz, co tu tedy pohledáváš, vlku?" ozvala se jedna bílá sova, která dosud nic neřekla.

„Já slyšel, že tady v tomto lese je vlčice, vlk stejný, jako já. Bílá srst, oči purpurové, srdce stejného druhu."

„To je legrace, mi zrovna s tou vlčicí mluvili před chvílí. Šla se napít k řece, tímhle směrem," řekla bílá sova a ukázala křídly směr.

Vlk se na chvíli zadíval směrem, kterým ukazovala a pak se otočil zpět k sovičkám.

„Ani nevíte, jak moc bych vám chtěl poděkovat."

„Za málo, vlčku. A kdyby ses náhodou dostal do nebezpečí, dvakrát zavyj, my přiletíme a pomůžeme ti!" ozvala se bílá sova.

„Mějte se moc hezky, já musím utíkat."

„Ty taky, vlčku!" zakřičela na něj malá sovička, když už vlk mizel.

***

Z kopce viděl na řeku a už vyhlížel vlčici. Nikde ji neviděl. Lehl si na zem a smutně zíral na řeku dál. Doufal že se objeví. Pak najednou zpoza stromu vyšel bílý kožíšek a přicházel k řece. Vlk rychle vstal a vesele doběhl k vlčici, která se na něj hned otočila.

Oba se navzájem zadívali tomu druhému do očí. Vlčice měla světle modré oči a byla jen o něco menší, než vlk.

„Nevěřím očím svým!" zvolala vlčice radostně.

„Já věřím všemu, co vidím," prohlásil vlk sebevědomě.

Vlčice sedícího vlka začala obcházet, prohlížela si ho ze všech stran. Vlk jen poslušně seděl a ani se neotočil, když byla za ním.

„Ztrácela jsem naději, že ještě uvidím svůj druh."

„Naději bys neměla nikdy ztratit úplně. Jsem tady, na konci své cesty. Minulost je pryč, už nejsi sama."

„Odkud jsi? Jak jsi věděl, kde mě najít? To jsi nějaký dobrodruh?"

„Máš spoustu otázek, chápu to. Jenže já vlastně ani neznám odpovědi, mrzí mě to. Vím jen jedno - chci se někde cítit jako doma."

Vlčice se zastavila před vlkem. Vlk se postavil a oba stáli naproti sobě.

„Pojď, ukážu ti to tady," nabídla vlčice.

Někam zaběhla a vlk ji následoval. Poskakovali spolu a když zapadalo slunce, lehli si k sobě.

***

Už dávno byla všude tma, když najednou vlk zbystřil. Uslyšel malou skupinku lidí nedaleko od nich. Vlčice si zbystřeného vlka rychle všimla.

„To jsou pytláci, hledají mě už nějakou dobu. Musíme rychle zmizet," pobízela vlčice.

Vlk nastražil uši.

„Tohle nedovolím. Zmizí odsud. Postarám se o to," prohlásil vlk sebejistě.

„Ne, prosím, jen utečme. Jsme mnohem rychlejší, i když půjdou po našich stopách, brzy to vzdají. Utíkám před nimi už dlouho," přesvědčovala ho vlčice.

„Nebudeš muset už vůbec utíkat," řekl vlk a vstal.

Vlčice vstala taky, ale ještě před tím, než stihla cokoliv říct, vlk se na ni ještě otočil.

„Zůstaň tu a ať se stane cokoliv, nechoď za mnou. Nechci, aby se ti něco stalo. Zvládnu to sám, neboj se," ujišťoval ji vlk a otočil se ke tmě.

„Nechoď, prosím!"

Pytláci byli stále hlučnější. Ve tmě svítily tři louče, které se stále přibližovaly.

Vlk se otočil na vlčici a pravil: „Musím. Vrátím se, slibuji. Jen na mě počkej."

Otočil hlavu a zmizel ve tmě.

Vlčice strnula a sledovala světla. Najednou jedno vzdálené světlo zhaslo a ozval se pronikavý řev. Další dvě světla k němu přiběhla. Vlčice váhala, jestli má vyběhnout.

Vlčice se rozeběhla ke světlům, když v tom se ozval výstřel. Vlčice okamžitě zastavila. Ozval se další výstřel z pušky.

Vlčice se rychle otočila zpět a rychle utíkala pryč. Zbývalo jí jen doufat, že vlk taky uteče.