Vlk s purpurovýma očima

7. Holubičkov

Vlk šel s Ranjim celý den a každým krokem byli stále blíž houbovému lesu. Slunce bude brzy zapadat a Ranji s vlkem pokračovali dál, protože narazili na ceduli, na které byl nápis "Holubičkov".

Všechny domy byly postaveny z kamene a každý dům svou barvou oživoval ulici a celou vesnici. Jeden dům byl červený, další fialový, žlutý, zelený...

Probíhali kolem nich děti, některé se občas zastavili a ptali se Ranjiho, jestli si mohou pohladit vlka. Vlk byl štěstím bez sebe a každé pohlazení si užíval. Spíš než podrbání za uchem ho uspokojovala dětská radost všude kolem něj.

Jakmile ho děti nechali být a pokračovali ve své hře, vydal se vlk s Ranjim dál. Sem tam se na ně někdo z okna usmál, občas je někdo i pozdravil - cizince! Někoho úplně cizího hezky pozdravili. Vesnice se zdála příjemným místem už jen díky lidem.

Znaveni cestou a s prázdným břichem hledali místo, kde by se mohli najíst. Narazili na hostinec na konci ulice. Velký bílý dvoupatrový dům se spoustou oken, do kterého vedly kamenné schody. Ranji s vlkem je vyběhli a otevřeli dveře.

V hostinci byla spousta lidí. U stolu se hráli a všichni byli veselí. Dva nebo tři lidé se na Ranjiho a vlka zběžně podívali a dál věnovali pozornost svým kartám a hovorům. Oba přistoupili až k výčepu, kde stál hospodský, co zrovna se sklopeným pohledem a zamyšleným výrazem házel zlaťáky do pytlíku.

Jakmile Ranji s vlkem došli až k baru, hospodský pytlík rychle schoval a s úsměvem se obrátil na hosty.

„Co si račte přát?" prohlásil příjemným hlasem.

Měl pořádný pivní pupek, růžové tváře a celou hlavu vyholenou a bradu mu zdobil pěkně pěstovaný plnovous. Už na první pohled sympatický chlapík.

„Potřebujeme se najíst a napít, pane. Jen nemáme peníze, ale mohl bych vám dát svůj stříbrný prsten, co mi můj otec dal," řekl Ranji skromně.

„Tak na to zapomeň, Ranji, dar není věc, určitě to půjde jinak. Cožpak nepotřebujete s něčím pomoct, pane hospodský?"

Ranji sundal prsten z ruky a znejistěl. Hospodský si prohrábl vousy a zamyslel se.

„Pokud vám postačí guláš a krajíc chleba, potřeboval bych pomoct s nádobím, moje dcerka je na to sama," povídal hospodský, „Nebojte se, nebude to práce na celý večer, všichni se určitě půjdou podívat na ten velkolepý ohňostroj! Já tam s dcerkou půjdu taky, tady to na večer už zavřem, ale na chvíli by se nám šikla pomoc dalšího páru rukou. Budu vám za to moc vděčný, pokud nemáte kde spát, klidně vám nabídnu pokoj, jeden máme ještě volný!"

„O... Ohňostroj?" zamumlal vlk.

„Ano! Velký ohňostroj! Dnes večer, úplně pro všechny! Rozhodně si to nesmíte nechat ujít!" prohlašoval hospodský vesele.

„Jak daleko odsud je houbový les?" zeptal se vlk.

„Je hned za vesnicí. Vyjdete doprava a půjdete pořád rovně," vysvětlil hospodský cestu.

„Promiň, Ranji, ale asi tě tu nechám o samotě. Ohňostroj je na mě moc hlasitý. Potkáme se zítra, krátce po východu slunce před tímto hostincem, dobře?"

Ranji zaskočeně nevěděl, co říct, ale dobře věděl, že ohňostroj není pro vlka nic příjemného. Jen kývl hlavou na znamení souhlasu.

„Uvidíme se zítra, Ranji. Dobrou noc," oznámil vlk a odběhl ke dveřím, kde mu naštěstí nějaký moc hodný člověk otevřel dveře, a tak vlk zmizel za nimi.