Vlk s purpurovýma očima

5. Včelov

Vesnice neměla žádné opevnění. pokračovali po široké cestě, která byla uprostřed louky, na které si hráli malé děti z vesnice. Pobíhaly všude možně, ale sem tam se nějaké dítě zastavilo a okouzleně si prohlíželo Ranjiho medvídka.

Došli až k prvním domům. Ranji byl překvapený, protože vůbec nečekal, že budou domy v takového vesnici vypadat podobně, jako u něj doma. Očekával došky místo tašek a velmi chudé vesničany, ale zatím nic nenaznačovalo tomu, že se jim tu vede nějak zle. Cožpak žít takhle nestačí? Jeho rodina se musí pyšnit obrovským palácem se zlatou střechou na kopci, přičemž určitě stačí prostý dům na hezkém místě. Tohle by přece jako domov bohatě stačilo.

Jak procházeli dál vesnicí, začal zesilovat pocit, že se snad ocitli v jiné vesnici. domy zde vypadaly jako nějaké stáje, měly střechu ze slámy, některé byly z hlíny a některé ze dřeva. Chodili tu lidé v prostých hadrech. Tahle část vesnice byla značně chudší.

Vlk i Ranji šli dál. V další části vesnice někdo z oken pořád pokřikoval na všechny lidi na ulici. Všichni zde ohlašovali jaké mají zboží nebo co nabízí za služby. Občas se ozval někdo, kdo brousil nástroje, ale pak třeba i někdo, kdo nabízel čerstvý chleba. A Ranji měl pořádný hlad, stejně jako vlk. Jen se na sebe podívali a hned jim bylo jasné, že je potřeba se najíst.

Vešli do pekárny. Byl v ní nějaký malý kluk v otrhaných šatech a pekař za pultem. Celý se šklebil na toho chlapce, který občas něco smutně zamumlal, ale od pekaře dostával stále stejnou odpověď dokola.

„Nedostaneš ani kůrku! Každý má své příděly a já už ti nemůžu nic dát! A teď vypadni, mám tu nové zákazníky!" pokřikoval pekař, když si všiml Ranjiho a vlka.

Chlapec se otočil a odcházel. Ranji i vlk si všimli jeho ušpiněného zklamaného výrazu. Jak kolem nich prošel, zamračil se na ně. Vlka to zmátlo, zmateně zvedl uši, ale tomu už nikdo nevěnoval pozornost.

„Omlouvám se za toho spratka, vážený pane. Copak si přejete?"

Ranji se zmateně podíval na vlka. Ten přistoupil blíž k pultu a zadíval se na pekařovo zboží. Měl tu tolik pečiva, že by snad nakrmil celou vesnici. Od prostého chleba až po různé sváteční koláče, které si dopřávali jen velmi bohatí lidé. Nic, co by Ranji neviděl téměř každý den. Co však upoutalo pozornost jak vlka tak Ranjiho bylo barevné označení všech druhů pečiva. Místo, kde byl položený obyčejný chléb bylo označeno šedými vlaječkami. Další druhy pečiva měly modrou barvu, jiné zelenou a ty, co byly snad nejdražší, ty dobroty, koláče a všechno, co si dopřávají králové, byly označeny žlutou, skoro až zlatou barvou.

„Proč máte všechno označené barvami?" vyzvídal Ranji.

Pekařovi se změnil sympatický úsměv na zmatený výraz.

„Vždyť se nemusíte starat o barvu, jste přeci z první třídy! Berte co chcete!"

„První třída?" ujišťoval se Ranji, jestli slyšel správně.

Pekař se začal smát.

„To mě zkoušíte? Vždyť jste na první pohled z první třídy! Máte oblečení jako nějaký princ a k tomu takového exotického společníka!"

Ranji se zamyslel.

„Co tedy mohou kupovat ostatní lidé? Co jsou z jiných tříd?" vyzvídal princ.

„Kupovat? To mě zase zkoušíte?" pekař se podruhé zasmál.

Ranji nevěděl jak reagovat, a tak se jen lehce pousmál.