Bylo ráno, jako každé jiné. Sluneční paprsky, které dopadaly na každý dům pod palácem, probudily všechny ve vesnici. Netrvalo dlouho a všichni spěchali do svých prací a pouštěli se do svých každodenních povinností.
To však neplatilo pro královskou rodinu v paláci. Než slunce dosáhlo až k vysokým oknům, spíše se dalo hovořit o poledni, nežli o ránu. Král Waazir se svou manželkou spokojeně podřimovali, dokud jim do okna nezačalo svítit ostré světlo.
Paprsky došli až k obličeji krále. Tlusté tváře, velký nos, ostré strniště, krátké černé vlasy, a oči, které právě začaly paprsky rozlepovat. Král Waazir oči otevřel.
„Co to hernajz je? Proč ty naše překrásné záclony nezakrývají to prokleté světlo?" brblal do polštáře.
„Drahý, musíme vstávat, máme dnes spoustu práce s chystáním oslavy," ozvala se rozespalá královna."
„Ach, ano, Ranjan se žení! Dnes večer bude spoustu vína, hudby a radosti!" prohlásil Waazir vesele a vyletěl z postele.
„Doufám, že to dnes nepřeženeš..." podotkla královna, česajíc si své dlouhé blonďaté vlasy.
Královna byla opravdu překrásná, měla štíhlou postavu a stále velmi mladý obličej. Nebylo na ní vůbec poznat, že dala život třem dětem. Za to na králi Waazirovi bylo vidět mnoho nocí strávených po hospodách, do jeho pivního pupku by se snad vešel celý sud.
„Neboj se, Aino, dnešek si chci moc dobře pamatovat! Náš synáček se žení!" radostně volal.
Oba se převlékli a opustili pokoj. Za dveřmi stála jejich mladá dcerka - Priya. Malá drobná holčička s roztomilým obličejem s pihatou tváří a dlouhými tmavými vlásky v culíku. V ruce držela svého hnědého medvídka a vypadala smutně.
„Tatínku, Ranji někam zmizel, nemůžu ho nikde ..."
„U sta bohů! Ty jsi mě vylekala, Priyo! Nemůžeš nám jen tak stát před dveřmi!" přerušil ji Waazir svým křikem.
„Odpusť, tatínku, ale bojím se o něj," řekla Priya smutně.
„O koho zas?" zeptal se král zmateně.
„Přece o mého bratra!" zvedla lehce hlas.
„Ale prosím tě, tohle se stane s každým mužským! Prostě se žení, ale pořád to bude ten samý Ranjan, jako dřív, jen o moc šťastnější!"
„Ano, přesně tak, není proč mít strach, Priyo," přidala se ke králi královna.
„Ale já nemluvím o Ranjanovi!"
Král se zadíval na Pryiu zmateně. Medvídka si víc přitiskla pravou rukou k sobě a levou ruku zaťala pěst. Když král zíral stále stejně hloupě už nějakou tu chvilku, Pryia už se musela ozvat.
„Ranji, tati! Ranji je pryč..."
„Ale, ten má asi stejnej strach jako ty, prostě se bojí, že ztratí brášku. Však se někde objeví, neboj," snažil se ji král uklidnit.
Aina pohladila svou dceru po vlasech, zatímco král kolem ní proklouzl a někam odběhl.
„Poslední dobou se chová nějak divně, možná bychom si s ním měli promluvit..." začala Pryia, ale nikdo už ji neposlouchal, protože oba rodiče stáli kousek opodál u Ranjana.
Priya k nim přiběhla a zaposlouchala se do jejich rozhovoru.
„Ah, Ranjane! Synu můj, ovšem, že nebylo! Já kdybych mohl, tak oslavuji pořád! To víno, ta hudba! A ty ženy!"
ČTEŠ
Vlk s purpurovýma očima
AdventureV kouzelném lese žili kdysi dávno vlci s purpurovýma očima, avšak postupem času toto místo ztrácelo své kouzlo, když vlků stále ubývalo. Les ztrácel svoje kouzlo a začal být stále obyčejnějším, až jednoho dne se jeden vlk probudil a zjistil, že ač j...
