Vlk s purpurovýma očima

6. Bratři

„Určitě jsi ho nechal tam?" zeptal se vlk.

Ranji seděl opřený o zeď a nepřítomně kývl hlavou. Upřeně zíral nad truhlu, kde ještě včera večer seděl plyšový medvídek. Vlk se k němu přiblížil a čumákem strkal do Ranjiho ruky, aby ho pohladil.

„Neboj, najdeme ho," uklidňoval ho vlk.

Po chvilce vlk vstal a zamířil ke dveřím, na které lehce zaškrábal packou.

„Pojď se zeptat dolů, třeba budou něco vědět," navrhl vlk.

Ranji vstal, otevřel dveře a oba seběhli po schodech. Došli dolů k pultu, za kterým už někdo stál. Ten starší muž, měl nad ušima šedé vlasy, jinak pleš. Jakmile se objevil Ranji, objevila se mu jiskra v oku.

Princ nestihl nic říct a on začal: „Jak jste se vyspala pan? Dobře?" usmíval se.

„Ano, jen..."

„Postel málo pohodlná? Okno moc vidět? Neuklizeno v pokoji?" skočil Ranjimu do řeči.

„Ne, to ne..." nahodil Ranji zmatený pohled.

Ten muž se otočil za sebe a začal něco řvát do kuchyně: „Huperte! Neuklidila pod postelí! Zákazník stěžuje!"

„Ne, všechno bylo v pořádku," uklidňoval Ranji recepčního, který se na něj rychle zpátky otočil a opět se začal usmívat, „jen mi někam zmizel můj medvídek, neviděl jste ho?"

Recepční se chvíli tvářil nepřítomně, ale pak vykulil oči a otevřel pusu, jako by zrovna něco vynalezl.

„Ahá! Vy myslet Bobíka!"

Ranji se podíval na vlka, který zmateně nahýbal hlavu na stranu.

„Cože?" vyšlo nakonec z Ranjiho.

„No, museli jsme mu říkat, když jsme ho umývali."

Najednou se za mužem objevil tlustý plešatý muž, který se nejdřív podíval na Ranjiho, pak se koukl na vlka za pultem a pak na recepčního.

„Slyšel jsem svoje jméno znít moc. Problém?" prohlásil ten tlusťoch vysokým hlasem, který navíc zněl, jako by se měl každou chvíli rozbrečet.

„Neřekl jsem ať sem lezeš, blbeček!"

„Já jen chtěl omluvit jestli udělala něco zle, nemusíš říkat, že blbeček," řekl mrzutě Hupert.

„Kde mám svého medvídka?" vstoupil do jejich rozhovoru Ranji

Oba se na něj otočili a usmáli se.

„On byl špinavý! Přece by pána mrzelo, kdyby si o něm mysleli, že patří někam mezi špínu, fujky," prohlásil Hupert.

„Mazej zpátky do kuchyně!" zakřičel na něj recepční.

Hupert se zase začal tvářit mrzutě, otočil se na recepčního a pak věnoval pohled Ranjimu.

„Máte... máte fajn bafan, má fajn očka," řekl skoro se slzami v očích a zmizel v kuchyni.

„Omlouvám se za mladší bratra. On moc dobře vařit, ale úplně tupá! Úplně blbá, je to Hupert! To slyšíte v tom jméně, že je úplně blbá! Narodil se tak a však jste viděli, jak vypadá - ale nikomu neříkejte, že to on vaří! To by dopadlo, jéje..."

„Proč by to bylo zlé? Vždyť je to skvělý kuchař. To, že spoustu věcí zvládne hodně lidí mnohem lépe než on... Tak to přece máme všichni, každý je v něčem dobrý. Proč o tom nepřemýšlíte takhle a dáváte lidi do nějakých tříd, proč se lidé nesmějí dozvědět, že to on vaří?"

Recepčního opustil veškerý úsměv a zamračil se.

„Protože můj vlastní bratr je špinavá. On patří do nejnižší třídy - do páté! To se k němu mám chovat jako jak, řekněte!" hlas recepčního zněl najednou tak zle, že se Ranji trošku lekl.

„Především jako k bratrovi a já dobře vím, o čem mluvím. S mým bratrem nemám pohádkový vztah, ale přesto se snažím se k němu chovat hezky. Protože jsem v životě potkal strašně málo lidí, kteří si hezké zacházení nezaslouží a..."

„Vy přestala mluvit! Hned teď! Hupert tupá, vy drzá! Vezmi si Bobíka a vypadni pryč a nevracej se!" skočil Ranjimu do řeči.

Recepční někam zmizel a za chvilku se vrátil s čistým medvídkem v ruce. Hodil ho po Ranjim a ukázal na východ. Ranji medvídka rychle zkontroloval, zamračeně se na recepčního naposledy podíval a odkráčel k východu. Po pár krocích si uvědomil, že s ním vlk nejde. Otočil se. Vlk stál stále před pultem a zíral recepčnímu upřeně do očí. Ten starý muž se už nešklebil. Vypadal, jako by byl okouzlený fialovýma očima.

Ranji k nim přistoupil, vlk se na něj na krátký moment podíval a rychle se natočil zpět k recepčnímu.

„Tvůj bratr je citlivý člověk a ty se příliš staráš o to, co si o tobě myslí ostatní. Vím, že tu máte jakýsi řád, který nám připadá naprosto hloupý, ale vy v něm žijete. Je jedno, jaké existují pravidla, dokud nezakazují lásku, jedno v jaké podobě. A to mě nejvíc mrzí tady, Geno," promluvil vlk.

„Jak znát moje jméno?" zeptal se Geno zmateně.

„Nad tím nemusíte přemýšlet. Zamyslete se nad tím, co je opravdu důležité. Děkujeme za pokoj, třeba se ještě někdy uvidíme," prohlásil vlk, zvedl se a oblízl Ranjiho ruku.

Recepční chvíli zíral před sebe a pak zmizel v kuchyni. Ranji i se spokojeným vlkem odešel.

Prošli vesnicí až došli na druhý konec. Cestou si všímali ostatních. Když už věděli, že se tu lidi dělí na různé třídy, dokázali je od sebe rozeznat. Kdyby si všichni oblékli to stejné, nikdo by je nemohl.

Ranji se vesele podíval na vlka a ten mu radostný pohled opětoval. Šli šťastně vedle sebe a cítili se příjemně, jako by je mělo čekat příjemné dobrodružství.

A tak princ s vypraným medvídkem opouštěl spolu s vlkem s purpurovýma očkama Včelov.