Skrz pero na papír

Ne-Odraz

Po několika hodinách bezesného spánku mě probudilo trojí zaklepaní na sklo. Ne na okenní sklo, byly přece zavřené okenice. Stejně jako v celém domě, že by někdo byl v kuchyni? Tam je přece příborník s prosklenými dvířky. Zaklepání se ozvalo znova. Neozývalo se to z kuchyně, bylo to v mém pokoji. Jenže tady nebylo nic skleněného kromě okna, u kterého nikdo nestál. Snad jen...

Zrcadlo. Ozývalo se to ze zrcadla. Podívala jsem se do něj, bylo velké metr  dvacet, viselo na dveřích. Žádný rám, je deska s odrazem mé postele a mě. Bála jsem se. Do krve skupiny A se mi začal vyplavovat kortizol a adrenalin. Odhrnula jsme květovanou deku, napůl visela přes rošt postele. Opatrně jsem spustila nohy na zem. V zrcadle se dělo to samé, růžové kraťasy, ve kterých jsem obvykle spala, se přizpůsobovaly pohybům mých kyčlí, krátké triko s Hello Kitty se mi vyhrnulo nad pupík. Pomalu jsem došla k zrcadlu, v místnosti bylo slyšet je tiché a nesmělé šoupání mých chodidel. Natáhla jsem ruku před sebe, střapaté mikádo mě zašimralo na ramenou, leknutím jsem div nevyjekla. Prsty jsem se dotkla skleněné tabule, dívka odrážející se v tenké vrstvě hliníku na zadní straně skla udělala totéž. Podívala jsem se jí do očí, usmála se. Ucukla jsem pryč a přitiskla si ruku na hruď, jako bych si ji popálila. Já se totiž neusmívala. Dívka se narovnala odhalila špičaté zuby v tom krutém úsměvu. Natáhla ruku před sebe a zaklepala na zrcadlo. Couvala jsem pryč od té věci. Narazila jsem zády do zdi. Po tvářích mi začaly stékat vyděšené slzy. Tvář se mi zkřivila strachem, ruku, tu kterou jsem se nedotkla zrcadla, jsem měla přitisknutou ke zdi. Začala jsem klesat dolů, kůže a látka trika dřely o hrubou zeď, svezla jsem se až na zem a sledovala ten zrůdný úsměv s příslibem smrti.

Dívka v zrcadle - já - začala budit pěstí do zrcadla, ozývaly se zdvojené rány, nejdřív tiché, pak hlasitější. Z brady mi začaly odkapávat slzy do klína. Můj odraz ne-odraz se tvářil zuřivě a začal vší silou bušit oběma rukama do skleněné tabule. Nemohla jsem se hýbat, nemohla jsem mluvit, nemohla jsem nic dělat. Jen jsem tam seděla a sledovala, jak se ta věc snaží dostat ven a zabít mě. Zavřela jsem oči a pevně stiskla víčka.

Ticho. Jen tlumené nárazy.

Otevřela jsem oči, ze strachu, lepší vědět, co se děje, než najednou ucítit, jak vám něčí ruka bolestivé svírá hrdlo. Dívka nejspíš funěla, vrčela, syčela a vřískala, ale žádný z těch zvuků ke mně nedolehl. Zabořila jsem si tvař do ramene, látka rychle provlhla mými slzami. Uslyšela jsem, jak na parkety dopadají střepy. Opět jsem zavřela oči, nechtěla jsem ji vidět. Slyšela jsem její kroky, zněly přesně jako ty moje, když jsem šla k zrcadlu a dotkla se ji. Někdo mě něžně prohlásil po vlasech. Zarazila jsem se a opatrně se na ni otočila. Chyba. Ve tváři, v mé tváři, měla ten samy vražedný výraz. V ruce pevné svírala střep z rozbitého zrcadla. Přitiskla jsem se ke stěně a vzlykala. Nemluvilo, chytila mě po vraždou a donutila mě zvednout k ni tvář. Tou samou rukou, ve které svírala střep, mi setřela slzy z jedné líce. Trošičku se usmála. Nedůvěřivě jsem se zavrtěla, jej ruce byly ledové. Přitiskla mi střep ke krku a-