Skrz pero na papír

Bojíš se?

„Bojíš se jehel?" zeptala se Megan své starší sestry. Ta se na ni udiveně podívala. Malá holčička ji pohled oplácela. „Proč bych se měla bát jehel?" Megan pokrčila rameny.

„Jsou ostrý, můžeš se o ně píchnout." Její sestra se zasmála, v jejím hlase byla stopa obav. Co se Megan naučila mluvit, měla pořád nějaké otázky. Megan si přitáhla plyšového medvěda a začala si třít tvář o jeho umělý kožich. Starší dívka nad tím zavrtěla hlavou a stočila oči zpět k tabletu, který jí ležel v klíně.

„Rachel?" ozvalo se po chvíli tichounce.

„Hm?"

„Bojíš se smrti?" zeptala se Megan. Rachel si povzdechla a neobtěžovala se odpovídat. Snad konečně Megan usne. Tohle hlídání jí byl čert dlužen. Je sice milé, že se jejich matka šla na večeři s tetou, ale Rachel nechtěla na víkend jezdit domů. Už se nemohla dočkat, až bude zpět na koleji, kde nebude její všetečná matka a otravná čtyřletá sestra.

Když se jí zdálo, že Megan už usnula, zaklapla tablet s pokusila se pohodlně uvelebit v křesle.

„Rachel, bojíš se bolesti?" ozvala se Megan, když už skoro spala. Rachel se zvedla. „Meg, spi už konečně!" zavrčela a přikryla sestru odkopanou pokrývkou.

„Ale já nechci spát, kdy se vrátí táta?" Rachel se zamračila. Ráda by jí odpověděla, ale neměla jak. Jejich otec utekl s dívkou o pár let starší, než ona sama a cestou se vybourali. Ta coura na místě zemřela, jejich otec se léčil, ale nikdo nevěděl, jestli se k nim znova nestěhuje. Jejich matka o tom odmítala mluvit. Rachel ani nevěděla, jestli ho chce zpět.

„Nevím, Meg, měla bys jít spát." Sedla si vedle ní a začala jí vískat vlasy. Nikdo  a neměl vyrůstat bez otce, ani její malá a otravná sestra.

„Rachel, bojíš se hadů a pavouků?" zeptala se po tiché čtvrthodině. Rachel ztuhla, její ruka se zastavila v dívčiných vlasech. Megan se na ni zkoumavě podívala. Byla úplně bledá, jakoby byla chameleon a převzala barvu zdi za svou hlavou.

Ano, bála se jehel, bála se smrti, bála se dokonce i bolesti, ale to byly jen lehké fobie, které dokázala snášet. Jenže hadi a pavouci... K smrti je nesnášela, byli to zrůdy, bestie, které jí ztěžovali život. Jejich těla, buď malá a chlupatá, nebo šupinatá, studivá a lepkavá, Rachel obtěžovaly jako mouchy. Rachel to děsilo, jako spousta dalších věcí. Vypadalo to, jako že si její rodiče vyplácali veškerý strach na ní, její sestra byla tak odvážná, až to Rachel děsilo.

„Rachel, bojíš se toho? Bojíš se jehel, které se ti zabodávají do kůže a propichují ji až se dostanou přes maso ke kostem? Bojíš se, že umřeš a nikdy nepoznáš svět? Že budeš trpět? Že bude trpět máma, táta a já? Bojíš se, že v našich mrtvolách budou lézt pavouci? Jejich chlupatá těla nás přímo zavalí, obalí nás a pak polezou po tobě? Bojíš se toho šimrání? A hadů, všech těch krásných hádků, kteří se plazí po světě se bojíš? Bojíš se, že se ti ovinou kolem hrdla a udusí tě, že tě uštknou?" Rachel

1. zůstala sedět a dál se probírala jemnými prameny jejích vlasů. „Spi už." zamumlala. Megan ji konečně poslechla.

Rachel seděla vedl ní a přemýšlela, jak to vše může její malá sestra vědět. Když se narodila, Rachel byla ve druháku na gymnáziu, doma moc času netrávila. A teď už byla na vysoké škole a domů skoro nejezdila. Megan měla pravdu. Bála se. Skoro vše ji děsilo. Bála se dokonce i tmy, bála se klaunů, děsily ji jejich široké úsměvy. Co když nebyly široké kvůli červené barvě, ale kvůli krvi vytékající z rozřízlých tváří?

Ano, bála se.

2. vyskočila na nohy.

„Už dost! Nech mě být, ty malá zmije, co jsem ti proboha udělala?" začala křičet. „Řekni mi, Meg, čeho se bojíš ty? Bojíš se klaunů? Jako se bál táta? Bojíš se jejich širokého úsměvu? Bojíš se, že to není barva na obličej, ale krev? Že mají úsměv rozšířeny nožem?" vyhrkla, měla dojem, že se stěny přibližují. Bála se. Tak moc se bála. Megan už nevypadalo tak mile a neškodně, vypadala starší, ne fyzicky, spíš vyspělejší.

„Jsi hrozná sestra, Rachel, nemáš mě ráda, přála bych ti, aby se splnily všechny tvé noční můry, abyse tu objevily všechny tvé fobie najednou!" zakřičela. Oblohou projel blesk. Okna rozrazil prudký pokryv větru. Rachel spadla na zem a silně se uhodila do tváře, mezi lopatky a do kříže. Zaskučela bolestí, které se tolik bála. Megan k ní přiskočila a objala ji. Rachel zmítal strach, který zatím nepoznala. Vyděšeně koukala na bouři, která venku zuřila. „Rachel, Rachel, zůstaň tu se mnou, prosím! Já se bojím." Megan po tvářích stékaly slzy, když viděla svou sestru stát na kraji pomyslného útesu, ze kterého by spadla do říše svých nočních můr. Rachel ji jemně držela za ruku a dál zírala na blesky.

Rozhlédla se po pokoji. Zpod postele vylézali hadi, tiskla se ke stěně. Oknem se k nim valil černý dým, začala křičet. Z kouře se vynořila postava černé kápi. „Běž pryč! Vypadni!" ječela na osobu, která se rozmachovala kosou.

„Rachel, nikdo tu není, jsem tu jen já!" řekla jí opatrně Megan.

„Copak to nevidíš, Megan? To odpornou postavu v černých hadrech s kosou?" Megan smutně zavrtěla hlavou. Rachel hystericky křičela. Pořád ty dvě proklatá slova, běž pryč.

Megan ji smutně sledovala a objímala ji, nic z toho neměla říkat, kdyby jen mlčela..

Po dlouhé hodině, která Meg připadala jako věčnost, do pokoje vešla jejich matka. Rachel pořád opakovala ta slova. Matka odvedla Megan k sobě do postele a Rachel odvezla k lékaři.

Rachel se už nikdy nevrátila do svého pokoje, už nikdy nemluvilo se svou sestrou. Zbytek svého krátkého života strávila zavřená v bílé místnosti, jejíž stěny byly obložené měkkou vycpávkou.