Žena ve středním věku šla po betonovém chodníku. Celý svět nabýval šedých odstínů, dokonce i malé ostrůvky zeleně na kamenitém svahu po straně chodníku šedly. Podívala se na kdysi modré nebe zahalené v prachových šatech ze smogu a kouře vycházejícího z komínů továren. Tou samou cestou chodila snad třicet pět let, ne-li víc. Viděla tu proměnu. Stromy porostlý svah v průběhu let vykáceli, nebe, po kterém kdysi létala hejna ptáků, se ztratilo v místním smogu. Ulice, kdysi osvětlené sluncem, byly zalité umělou září lamp, stojících po obou stranách cesty jako stromořadí. Tlačenice lidských těl se za tu dobu mnohonásobě zvětšila. Pamatovala si to. Bylo to tak dávno, spoutané v řetězech skomírající paměti a zahalené mlhou času. Toužila si to zopakovat, vrátit se zpět v čase a opět se projít tou městskou, ale i tak zelenou scenerií, kterou tak moc milovala. Přála si dotknout se opět těch listnatých i jehličnatých stromů, přejít tu silnici a vylézt po strmé stráni až nahoru a tam se rozhlédnout po okolí. Bývalo to jako byste byli bohem a viděli celý svět jako šachovnici. Jako byste mohli hýbat stromy, domy, lidmi jako s figurkami ve hře. Hraj dobře a přežiješ.
Jenže to teď už nebylo. Teď mohla proběhnout mezírkami mezi auty, která by ji nejspíš srazila, vylézt mezi ztrouchnivělými pařezy až nahoru a tam se podívat po krajině z betonových mrakodrapů a ocelových konstrukcí. Mohla by tam stát a připadat si tak bezvýznamná, tak malá a zbytečná. Nenáviděla to. Chtěla zpět svůj zelený svět, kde si mohla připadat jako bůh.
Situace inspirovaná cestou skrz Prahu. O letošních jarních prázdninách? Možná.
ČTEŠ
Skrz pero na papír
RandomSbírka povídek, většinou kratších a rádoby děsivých. Nejstarší povídky časem stáhnu, až na vyjímky. Jsou zde i povídky psané pro Psaní pro radost. Cover by @clairet91! Upozornění: může se zde objevit cokoliv. Prozatím dokončeno.
