Skrz pero na papír

Srdcová královna

V hospodě U Noela se jako každý večer scházely nejrůznější existence z malého města. V zastrčeném koutě seděli u poplivaného stolu karbaníci. Hráli poker jako každý jiný den, ohmatané karty byly polité pivem, které U Noela teklo proudem bez ohledu na věk. Celá scéna vypadala obyčejně až nudně, nic nového pod sluncem. Dnešní večer byl však neobyčejný.

Do hospody vešel mladý pár. Krásná žena v krvavě rudých šatech, které jí sahaly do půli bílých a pevných stehen si prohlédla lokál nedůvěřivým pohledem. Přes rameno měla přehozené černé sako, držela ho dvěma prsty. Potřásla krátkým mikádem, levou polovinu vlasů  (včetně části ofiny) měla nabarvenou na červenou, jejíž odstín byl stejný jako barva jejích šatů. Zbytek pramenů byl černý. Po jejím boku stál vysoký muž v černých kalhotách, bílé košili (horní dva knoflíčky měl rozepnuté), přes levé předloktí měl složené černé sako. Do očí mu padaly vlny hnědých vlasů. Hospoda ztichla. Hudba dál hrála z mizerného gramofonu, ale dva stydlivé páry, které se dosud ploužily po parketě v pokulhávajícím rytmu valčíku, zůstaly stát. Všichni je sledovali, když se usadili k baru na vysoké stoličky poblíž karbaníků. Vypadali tak dokonale, dva mladí krásní a zámožní přišli do zaplivaného pajzlu pít víno. Jeden by skoro řekl, ze jsou to upíři. Vypadali jako chodící klišé.

„Příště jdeme někam, kde chlapům nespadne brada do piva při pohledu na tvé šaty," řekl muž a poručil si vodku s tonikem pro sebe a suché martini pro dámu. Ta jen zhnuseně přejela prstem pro zaprášeném barovém pultu a zamračila se. „Očividně jsme žhavá novinka," konstatovala hlasem jemným jako samet, každé slovo bylo polaskáním sluchového ústrojí. Zadívala se na skleničku na martini, byly na ní mastné otisky prstů a dno pokrývala tenká vrstva usazeniny. Nakrčila nos. Její partner uchopil mezi dlouhé prsty útlou sklenici s alkoholem, na stěnách byl jemný povlak. „Očividně ne až tak žhavá, to by nám umyli sklenice," opáčil. Barman, pokud se tak dá nazývat někdo, kdo nedbá na čistotu, zrudl. Stará žena, nejspíš učitelka na penzi a alkoholička, si odkašlala a s až usvědčujícím nadšením se dala do hovoru s mladým motorkářem, který seděl u vedlejšího stolu. Bylo nanejvýš jasné, že normálně by s někým takovým neztratila ani půl slova. 

Hospoda pomalu nabývala původní hlasitosti, všichni však koutkem oka sledovali mladý pár. Karbaníci mlátili kartami do lepkavé desku stolu. „Pas," ozvalo se. Starý muž s šedým plnovousem odhodil karty na stůl. Jeden z jeho spoluhráčů následoval jeho příkladu. Zbylí dva vyložili karty na stůl. „Flush," řekl opatrně jeden. „Smůla, pánové, full house," zašklebil se druhý a přitáhl si malou hromádku peněz.

Žena u baru se dál mračila, střídavě na zeď s vycpanými hlavami zvěře a jiných tvorů a na svou otlapkanou sklenici. Po dlouhém váhání se napila. Martini chutnalo celkem dobře. Její partner si prohlížel nehty. Sám se napil, už když výherce v pokeru hlásil full house. „Na zdraví," opáčil téměř bez zájmu, v jeho podání to znělo jaksi smyslně, i když to by od něj zněly i nadávky a plivance přistávající na tváři. Zaznívala v něm ironie. Jak může být něco takového zdravé, že? Představa špinavé sklenice a nápoje v ní, se se slovem zdraví moc neslučuje. Usmála se na něj, její úsměv byl možná výhružný, možná něco sliboval, žádný z návštěvníků lokálu si nebyl jist, která z možností to je a jestli to vůbec chtějí vědět. Valčík dohrál. Muž sedící vedle stolku s gramofonem vrátil jehlu na začátek. Rozezněla se ta samá mizerná nahrávka, jejíž rytmus neustále škobrtal, nesmyslně zrychloval a zpomaloval. Každému s hudebním sluchem, byť minimálním, musel ten chabý pokus o hudbu vadit. To ovšem nebyl případ ani jednoho z místních štamgastů, ani nepravidelných návštěvníků.

„Tančíte, slečno?" zeptal se ženy u baru uhrovatý mladík s nesmělým výrazem. Ta se na něj podívala povytáhla obočí. Muž vedle ní se k ní naklonil a přes její rameno chlapci sdělil: „Jen se mnou." Nabídl jí ruku, a když ji přijala, odvedl si ji na parket. Jejich saka zůstala na stoličkách napospas všem případným zlodějům a kapsářům. Mladík se zkroušeně odvlekl ke stolku, u kterého měl batoh s učením a sklenici limonády. Žena znuděně tančila se svým přítelem. „Nudím se," řekla a její hlas to tvrzení dokazoval. „Zahrajem si," nabídla mu. Usmál se. Valčík přeskočil do úplně jiné tóniny, neúmyslně, muž sebou cukl a odešel i se ženou zpět k baru. „Potřebují nové desky a gramofon." Přikývla.

„Dobrej gramec nikde neni," řekl hostinský, jehož ruměnec už zmizel. Pár se na něj zadíval. Jeho komentář nechali bez odpovědi. Muž vytáhl z kapsy kalhot bankovku a položil ji na pult. „Drobné si nechte," řekl kysele. Sebral obě saka a přeložil si je přes předloktí. Žena se natáhla pro sklenice a zamířila ke stolu v zastrčeném koutě. „Pánové," prohlásila a čtveřice karbaníků se na ni udiveně zadívala, jako jediní jim věnovali pozornost pouze při jejich příchodu. „Přidáte se, mladej pane?" zahuhňal jeden s cigaretou mezi rty, byl to ten, který jako první pasoval, ženu napadlo, jestli si jí vůbec všiml, nebo vnímá jen muže za jejími zády, představila si, jak by asi vypadal, kdyby mu chytily vousy od žvára, které mu viselo z povislých úst. „Já nehraji, ale žena ano." Hosté nálevny překvapeně zamručeli, nikdo si nemyslel, že jsou manželé a vůbec nikdo nečekal, že ta mladá kráska hraje karty. Copak to nebylo pod její úroveň? Bridge, to ano, ale poker? A navíc s maloměstskou lůžku? Uhrovatý chlapec zblednul, motorkář si odfrkl a poplival učitelku, se kterou pořád mluvil. „Prosím, madam," řekl druhý hráč. Její manžel přitáhl dvě židle a sedl si vedle své ženy.

Kráska vyhrála první hru. „Straight flush," zahlásila a vyložila pět srdcových karet. Jeden z mužů, nejmladší (bylo mu kolem šedesáti a v nazrzlém plnovous měl zbytky špaget), zamumlal větu, které nikdo nerozuměl, žena zachytila jen poklona. Nijak na to nereagovala. Rychle zamíchala karty a rozdala je.

Druhá hra dopadla stejně, akorát tentokrát vyložila full house. Hromádka peněz se před ní rychle hromadila. Všichni staří muži u stolu to považovali za začátečnické štěstí, krásčin muž však věděl svoje, stejně jako ona sama. Věděla, že následujících pět her bez švindlování vyhraje, pokaždé se srdcovými kartami. A měla pravdu, muži prohráli všechny peníze, které s sebou měli, ani na útratu jim nezbylo. „Poklona, madam, nic nám nezbulo... Hej, Noele, dej nám to teďka na sekyru?"

„Na sekyru nedávam," odmítl je naštvaně hostinský. Ta mladá dvojice se mu pranic nelíbila, hlavně ta mladá dáma, které se nelíbily jeho trofeje a sklenice. Muži se začali zkroušeně šinout k místnímu starožitnému telefonu, aby zavolali svým manželkám. Žena je gestem zastavila a na stole nechala pár bankovek, karbaníci se usmáli a šli zaplatit vypitý alkohol.

Když ven na chladný vzduch vyšlo mladý pár, nikomu na tom nepřišlo nic podivného. Celá scéna byla pořád stejně nudná a obyčejná. Za nimi se ze dveří místního špinavého lokálu vyhrnula partička vousatých karbaníků. „Pánové, něco mi dlužíte," řekla žena, její hlas zněl nebezpečně. „Tu malou laskavost s vaší útratou mi můžete rovnou oplatit," navrhla jim a usmála se. V jejím tváři nebylo téměř nic lidského. Karbaníci opatrně přikývli. Vytáhla čistý arch papíru. Záludně se usmála. Její muž jí položil ruku kolem pasu. Přitáhl si ji blíž k sobě. „Nudím se, broučku," zašeptal a přitiskl jí už od pohledu měkké rty na krk. Natáhla k opilým karbaníkům ruku s papírem a z kapsy saka vytáhla drahou stříbrnou propisku se zlatým dekorem. Její úsměv se rozšířil.

„Prosím."