Secretary Byun || Chanbaek

Kapitola první - Dávám výpověď

Baekhyunův pohled

Zvuk budíku byl jeden z těch nejotravnějších zvuků na světě. Pro mnoho lidí ten nejhorší. Na mém imaginárním žebříčku měl však až druhou příčku. To, co bylo na té první překonat nešlo. A to ono bylo individuum jménem Park Chanyeol. Jeho jméno se objevovalo v posledních dnech naprosto všude. Nechyběly by jedny televizní noviny, ve kterých by ho nezmínili. Ať už se jednalo o souvislost s ekonomikou, akciemi, večírky a nebo žebříčkem nejpohlednějších lidí v celé Koreji. 

Ono se poté nejde divit, že jednomu ten nosánek nahoru vyroste, když už od dětství žije v takové slávě. Nebyly snad časy, kdy by se měl Chanyeol špatně. Vždy měl, co mu na očích viděli a o co si poručil. Respekt si totiž uměl zjednat kdykoliv a kdekoliv a nikdo se mu nesnažil odporovat, jinak by brzy přišel o svou práci a to mohl pracovat naprosto kdekoliv a ne jenom v Chanyeolově firmě. 

Před pěti lety jsem nebyl schopný si zavázat ani kravatu a zapnout si knoflíky u rukávů košile. Nyní jsem schopný snídat, dodělávat rozvrh akcí na celý týden a oblékat se najednou. Po pěti letech sekýrování a boje o každou sekundu se toho člověk naučí více než by čekal, že je možné. 

Hodiny v kuchyni ukazovaly něco málo po páté hodině ranní. Venku za okny mého bytu bylo stále hrobové ticho. Jen sem tam se ozvalo nějaké auto projíždějící ulicí. Každý normální člověk si nyní ještě užíval sladký spánek ve vyhřáté posteli. Kdy jsem naposledy něco takového zažil?

Upřímně jsem si to nedokázal vybavit. Den, kdybych šel spát dříve než před půlnocí a vstával později než v pět hodin ráno. Prakticky jsem ani nevěděl jaké to je, někdy vstát a nestresovat se. V klidu si vypít ranní kávu, dát si snídani a sprchu bez jakéhokoliv spěchu. 

Přesně v moment, kdy digitální hodiny na troubě ukazovaly 5:10 jsem vycházel z mého bytu, hazejíc klíče od domovních dveří do kabely. S černým na míru ušitým oblekem, bílou zářivou košilí se stříbrnými knoflíky na rukávech a černou kravatou těsně obvázanou kolem krku jsem vyšel z budovy. Naleštěné lakýrky, které se na světle pouličních lamp leskly, jsem ještě včera o půlnoci leštil. 

Naposledy když na nich byl malý flíček, jsem hodinu seděl u ředitele v kanceláři a poslouchal přednášku o tom, jak je vnější vzhled a prezentace společnosti jedna z nejdůležitějších věcí v mém životě. 

Ve společnosti platila takzvaná velká trojka. To byly tři pravidla, které když se někdo rozhodl porušit, mohl si být jistý tím, že další den už si bude balit věci do krabice a opouštět svou pracovní plochu aniž by se ho někdo na něco ptal. 

První z nich bylo - žádné skandály. Kdo se jednou zapletl do sebemenšího skandálu, který se objevil na internetu nebo v novinách, jeho dny byly sečteny. Naposledy se tak jeden z mých dobrých kamarádů Hyunjin dostal do skandálu s celebritou, kdy s ní měl údajně chodit na tajné rande. Žádná z informací nebyla pravdivá a přesto nikdo od toho dne, co článek vyšel, Hyunjina ve firmě neviděl. 

Druhé znělo - všechna práce musí být hotová. Každý dostal ráno přidělenou práci a nikdo nikdy nezažil, že by jí bylo málo, tak aby už v polovině dne měl hotovo. Pokud jí nedokončil do konce dne a nevzal si jí domů na dodělání, jeho plat se rapidně snížil v tom nejlepším případě. Pokud se tohle opakovalo, čekala ho také nachystaná krabice na věci u jeho stolu. 

A třetí a poslední - žádné randění v prostoru společnosti ani místech s ní spojenými. Pokud vás někdo přistihl při sebemenším neformálním dotyku, byli jste z budovy vyvlečeni okamžitě. Podle ředitele láska na pracovišti zpomalovala myšlení a znechucovala nadšení z práce. Mohli jste chodit s vaším spolupracovníkem, ale v práci jste museli dělat, že se neznáte.