Secretary Byun || Chanbaek

Kapitola sedmá - Naděje

Vůně kávy se Baekhyunovi dostala do nosu. Spokojeně se usmál a překulil se na druhý bok. Leželo se mu dobře. Popravdě ani nevěděl kdy včera vlastně usnul, ale byl si jistý, že to bylo ještě před koncem filmu. Stále přitom ve svých vlasech cítil ten jemný Chanyeolův dotyk a byl to úžasný pocit. 

Pomalu se posadil, promnul si své rozespalé oči a rozhlédl se kolem sebe. Chanyeol k němu zrovna mířil s hrnkem kávy, která voněla již po celém obýváku. „Doufám, že se ti na tom gauči nespalo nejhůře. Nechtěl jsem tě včera budit." Pravý koutek mu lehce cukl, když mu dal jeho kávu a posadil se vedle něj. 

„Ne.. Spalo se mi dobře." Ujistil ho okamžitě a usrkl z hrníčku. Tohle potřeboval. „Promiň, že jsem matce řekl o tvé. Chtěl jsem jí dát nějaký příklad, že se z toho dá dostat a o nikom jiném nevím." Podíval se na něj Chanyeol omluvným pohledem a ukradl mu kousek deky i pro sebe. 

„Ne, to je v pořádku. Nevyčítám ti to." Pousmál se na něj. „Jak jsi to zvládl? Tehdy jsem tě dusil v práci a ty si ještě potom chodil do nemocnice za tvou matkou? Cítím se teď blbě." Ušklíbl se Chanyeol a i on se napil ze svého hrníčku. Černá chlupatá koule mu přitom skočila do klína, kde se uvelebila. Tobenovi se zřejmě zamlouvalo, že doma byl také někdo jiný než jen Chanyeol. 

„Chtěl jsem jí podpořit. Být u ní. Bylo mi jedno jak moc unavený jsem byl. Chtěl jsem být po jejím boku a užít si každou sekundu kdyby to měly být nakonec ty poslední, které bych s ní strávil. Je to hrozný pocit, když nevíš jak to dopadne. Kdyby tu teď má matka nebyla, vyčítal bych si tolik věcí, co jsem s ní nestihl udělat..." Spustil. Chtěl Chanyeolovi pomoct jak jen to šlo.

„...Má matka mi, ale tehdy řekla, že bych měl spíše vzpomínat na to, co jsem s ní stihl zažít než to, co ne. Když si to tak vezmeš, pamatuješ si jen ty nejlepší nebo nejhorší vzpomínky, které si s někým zažil. Na ty mezi tím vždy zapomeneš. Někdy si sice byl pěkná osina v zadku upřímně a měl jsem ti chuť ty složky omlátit o hlavu, ale kdyby si na mě byl pořád milý, neuměl bych toho dnes tolik." Usmál se na něj jako sluníčko a položil mu hlavu na rameno. Chanyeol nic nenamítal. Ani o kousek neuhnul. Jen se spokojeně uculil.

„To je hezké.. Tak já se budu snažit nebýt taková osina v zadku jak říkáš.. Alespoň do doby než odejdeš." Slabě se pousmál a podíval se na Baeka, který spokojeně odpočíval. „Jsem rád, že jsem tě mohl alespoň potkat a budu rád, když budeš šťastný." Dodal i když si přál, aby byl šťastný právě u něj. 

„Půjdeme navštívit tvou matku?" Zeptal se ho Baek jemně, dopil svou kávu a pomalu se postavil. Chanyeol souhlasně přikývl a oba dva se rozešli převléct. 

---

„Chceš vyzkoušet i malinovou?" Zeptal se Chanyeol své matky a nabral jí na lžičku jednu ze zmrzlin, které měli vyskládané na stolečku a všichni tři je dohromady zkoušeli. Paní Parková spokojeně ochutnala a usmála se. Chanyeol společně s Baekhyunem jí dělali společnost už tři hodiny. 

Stihli se společně podívat na novou komedii, u které se smáli tak hlasitě, že je přišli doktoři několikrát napomínat, aby byli potichu, kvůli ostatním pacientům, zahráli si několik slovních her a ještě před chvíli si zpívali jejich oblíbené písničky z dětství, což se paní Parkové velice líbilo. Podle všeho totiž zpěv milovala a byla v něm velice dobrá. 

Chanyeolovi však v ten moment začal zvonit mobil. Podíval se na obrazovku mobilu a zvedl se z křesla, ve kterém doposud seděl. „Musím to vzít. Za chvíli jsem zpátky.." Omluvil se a vyšel na chodbu s mobilem u ucha. Zřejmě nějaké pracovní povinnosti, které už nemohly počkat. Ne nadlouho však zůstali v pokoji jen sami dva, jelikož o pár sekund později dovnitř dorazil doktor, který měl paní Parkovou a její léčbu na starost. 

„Dobré odpoledne paní Parková. Nesu výsledky z testů, které jsme před pár dny dělali... Chcete ještě na někoho počkat? Před chvíli jsem viděl vycházet Vašeho syna." Ukázal ke dveřím, ale ona okamžitě zavrtěla hlavou. „Ne. To je v pořádku. Řeknu mu to potom sama... Můžete." Povolila mu a stiskla Baekovi dlaň. Byl tu pro ní stejnou oporou jako její rodina a vážila si jeho přítomnosti. 

„Jak už víte, Váš nádor je zhoubný. To je samo o sobě velký problém. Udělali jsme několik vyšetření, abychom zjistili, zda bychom ho mohli odstranit úplně. Před tím jsme si mysleli, že není až u tak důležité části mozku, ale po podrobnějších vyšetřeních jsme zjistili, že tlačí na to nejdůležitější centrum. Tam se operace nikdy neprovádějí. I kdybychom ho odstranili, byla by velká šance, že byste přežila pouze několik dní po operaci..." Bylo vidět, že se mu ty zprávy nelehko říkají. 

„Můžu Vám jenom předepsat chemoterapie, které by to mohly trochu zbrzdit, ale..." Paní Parková ho však přerušila. Nyní její stisk na Baekově dlani výrazně povolil. „Kolik mám času?" Vzhlédla k němu s vážným pohledem ve tváři. Baek těkal očima po místnosti a skoro nedýchal.  „Měsíc. Nejvíce dva.. Je mi to líto. Snažili jsme se dělat, co bylo v našich silách, ale příznaky se projevily moc pozdě na to, abychom to mohli zastavit." Pomalu se uklonil a odešel z pokoje.

„P-Paní Parková..." Nadechl se Baekhyun a podíval se na ní. V její tváři byl prázdný výraz. Doslova viděl, jak se jí před očima objevují vzpomínky z jejího života a on litoval, že jí vůbec vyrušil. Nejraději by odtud zmizel. Nevěděl, co má právě teď dělat. „Neříkej to Chanyeolovi. Ani nikomu jinému. Prosím. Snažně tě o prosím.. Nechci, aby všichni žili celý měsíc ve strachu. Chci, aby měli tu naději." Požádala ho snažně a znovu mu křečovitě sevřela dlaň. Nad souhlasem Baek váhal, ale když viděl její naléhavě prosebný výraz v očích, nepostřehnutelně přikývl.

„Víš... Chtěla jsem vždycky vidět svatbu mých dětí. Vždy jsem doufala, že se alespoň jeden z nich odhodlá k tomu jí mít, dokud tu ještě budu. Myslím si, že se mi to přání nevyplní, ale stále si přeji, aby oba dva skončili s někým, kdo se o ně postará. Kdykoliv a kdekoliv. Slíbíš mi, že se o Chanyeola postaráš i potom, co odejdeš studovat?" Baekhyun se znovu nevzchopil na slovní odpověď. To bylo to nejmenší, co by pro ní mohl udělat. 

Nyní se v jejích očích objevily slzy. Natáhla se k němu a silně ho objala. „Děkuji ti. Za všechno." Zašeptala a pohladila ho po vlasech. Dveře pokoje se znovu otevřely. Stál v nich nyní Chanyeol, který dokončil hovor. „Tak co? Viděl jsem tu vcházet doktora." Přešel k nim netrpělivě a jeho matka si utřela slzy a pousmála se. 

„Říkal, že je tu naděje, pokud budu docházet na chemoterapie." Zalhala a Chanyeol se okamžitě rozzářil. Podíval se přitom na Baekhyuna tázavým pohledem a ten se také zmohl na úsměv a souhlasně přikývnutí. Tahle lež ho sžírala..