Secretary Byun || Chanbaek

Kapitola šestá - Zůstaň se mnou

Od charitativního večírku uběhlo několik dní. Paní Parková nyní ležela na jednotce intenzivní péče a podle toho, co se k Baekhyunovi dostalo, jí našli doktoři na mozku zhoubný nádor, který jí kvůli stresu začal tlačit na důležitou mozkovou část, tak že jedinou obranou možnost, kterou tělo mělo bylo upadnout do bezvědomí. Chanyeol se od té chvíle v práci neukázal ani jednou. Zůstal se svou matkou v nemocnici. 

Baekhyun si moc přál je mít možnost navštívit, ale věděl, že nyní tam jsou všichni jako rodina a nechtěl jim soukromí narušovat. Navíc nyní měl na svých bedrech prakticky celou firmu, kvůli Chanyeolově nepřítomnosti. Každý den dával nejméně tři rozhovory novinám a televizím, které ujišťoval o tom, že všechno je v pořádku, funguje tak jak má a že Chanyeol se brzy navrátí do práce, ale do té doby mají respektovat jeho soukromí. 

Yeri mu naštěstí pomáhala a tak toho neměl tak hodně jako kdyby na to byl sám. Každý den si práci snažili rozdělit, ale nikdy jí nedokázali stihnout celou. Baekhyun poté v práci přespával a dokončoval dokumenty a spisy, tak aby celé firmě neklesly akcie. Udržet jí na té stejné úrovni bylo to nejtěžší, co za svou kariéru Baek musel zvládnout. 

„Kdy naposledy jsi byl doma Baeku?" Probudil ho z jeho tvrdého spánku hluboký hlas. Baek sebou polekaně trhl, narovnal se a sundal ze své tváře papíry, které se na ní přes noc natiskly. Před ním stál Kai s dlaněmi založenými na hrudi a nadzvednutým obočím. „Já nevím.. To je jedno. Kolik je hodin?" Zeptal se ho a pomalu se postavil od svého stolu. 

„Deset hodin dopoledne a je sobota. Máš být doma a odpočinout si. Zajít se projít ven na čerstvý vzduch a nemyslet na práci." Zavrtěl nad ním hlavou, zastavil ho a spravil mu rozcuchané vlasy. „Byl jsem za Chanyeolem a jeho matkou v nemocnici. Chanyeol tam spí už čtvrtým dnem od toho večírku a nehodlá odejít. Ty jsi poslední naděje, že by si ho odtamtud mohl dostat. Ani na svou matku nedá. Zajdi za ním a postarej se o něj. Nejprve se dej, ale sám do kupy ano?"

---

Baekhyun nesnášel nemocnice. Poté, co toto všechno sám zažil se sem nerad vracel. Připomínalo mu to nespočet nocí, kdy doufali, že rakovina odejde. Některé byly děsivé jiné nadějné. Bylo to jako na horské dráze a on moc dobře věděl jak se teď Chanyeol cítí. 

Po několika dnech na sobě konečně neměl oblek a byl to úžasný pocit. Vyměnit sako za kabát a svetr a nepohodlné formální kalhoty za modré džíny. Cítil se znovu jako normální člověk. Alespoň na chvíli.

Pomalu zaklepal na dveře pokoje číslo osmdesát a nakoukl dovnitř. „Baeku!" Ozval se jemný hlas paní Parkové, která ležela na nemocniční posteli, oblečená v noční košili a s hadičkami napojenými do jejího těla. Zaplul opatrně dovnitř pokoje a zavřel za sebou dveře. Chanyeol seděl na židli, držel své matce křečovitě dlaň a hleděl na něj. Pod očima měl kruhy od nedostatku spánku a vlasy měl rozcuchané do všech směrů. Opravdu vypadal příšerně. 

„Omlouvám se, že jsem nepřišel dříve. Musel jsem zařizovat hodně věcí. Jak se cítíte?" Zeptal se jí, přisunul si židli na druhou stranu její postele a podíval se do strhané tváře před ním. „Unaveně a slabě. Musí to být pro tebe hrozné se sem znovu vrátit, poté co si to už jednou zažil.." Podotkla. 

Baek se krátce podíval na Chanyeola. Nemohl mu vyčítat, že to tajemství o rakovině jeho matky řekl své matce. V této chvíli mu nemohl vyčítat vůbec nic. „Dá se to přežít. Měla byste se vyspat a ty taky Chanyeole." Otočil svůj pohled na svého nadřízeného. Bylo to poprvé, co mu za těch pět let, řekl jeho jménem a nevykal mu. Upřímně to znělo lépe, než mu říkat pane Parku.