Am I supposed to love you again?

1

Došla jsem do kanceláře a posadila se za psací stůl. Sklonila hlavu do dlaní a promnula si oči. Neměla jsem ráda tyhle náročná rána a celkově náročné dny. Nemohla jsem se dočkat, až dnešek skončí a já se svalím do své pohodlné postele. Na chvíli jsem se zamyslela, když vedle mě přistála nová složka. Nadskočila jsem, a zvedla pohled ke své asistentce Anne. Povytáhla jsem obočí a čekala, až mě zasvětí do té změti papírů.

„Nová smlouva. Respektive její návrh. Máš to projít. A zároveň ti mám připomenout, že máš dnes schůzku s představenstvem ve 12," oznámila mi. Vzdychla jsem. Lepší ten den nebude. Bude lepší se tomu postavit teď, a neodkládat to na později.

Podívala jsem se na hodinky a zamračila se. 12 je asi tak za 10 minut. „Projdu to, do kdy to má být hotové?"

„Do zítra, chtějí tu smlouvu uzavřít už zítra."

Zítra? To znamenalo další přesčasy a kupu zmrzliny. Musím si do připomínek napsat, že se pro ni cestou domu musím stavit. Odkývala jsem termín a ona odešla. Vzdychla jsem. Nervy jsem začínala mít na pochodu. Dnešek už lepší nebude, taková je realita. Je na čase smířit se s tím, že dnešní obědová pauza bude později, jestli vůbec. Zvedla jsem se. Dnešek je přesně takový, kdy i moje kafe potřebuje kafe. Podívala jsem se z okna na panorama Toronta a pak se s hlubokým nádechem vydala do zasedací místnosti, kde se má odehrát dnešní schůze představenstva.

Vešla jsem a podívala se po shromáždění. Byli zde všichni, což mě nepřekvapovalo. Posadila jsem se na své obvyklé místo a všem kývla na pozdrav, který mi oplatili.

„Když se k nám konečně přidala i slečna Monnaerts, můžeme začít," vzal si slovo Jack Fawcett, majitel firmy. „Doufám, že už máte všichni projité podklady ke smlouvě, kterou se chystáme zítra uzavřít." Tuhle poznámku jsem ignorovala, jelikož jsem do dnešního rána neměla ponětí, že k nějakému podpisu má dojít.

„Jedná se o veliký kontrakt, který nás pozvedne na vyšší úroveň. Není pochyb o tom, že budeme mít zajištěné patřičné místo na trhu. Je to to nejlepší rozhodnutí, které jsme mohli pro naši firmu udělat." Ozvalo se všeobecné souhlasné mumlání. Až na mě. Naštěstí mi nikdo nevěnoval pozornost. A nikdo se neptal na můj názor, prozatím.

„Zítra, po podpisu smlouvy bych Vás všechny rád pozval na slavnostní večeři v hotelu Park Hyatt." Všichni pokyvovali. Zdálo se, že je jasné, že smlouva se zítra podepíše. To mi nedávalo moc prostoru pro případné námitky, či vyjednání ještě lepší pozice naší firmy, což bylo mým úkolem.

„Zároveň bych chtěl připomenout, že smlouvu očekávám na stole zítra v 10 hodin." Tahle poznámka směřovala ke mně. Konečně jsem zvedla oči a podívala se na svého šéfa. Propaloval mě pohledem. Polkla jsem a přikývla. Pousmál se na mě a potom se zvedl ze své židle. Všichni následovali jeho příkladu a zároveň se začali bavit o zítřejší večeři. Bylo jasné, že to bude další snobská akce, kam přijdou i všechny protějšky.

Zvedla jsem se a pomalu odplula z místnosti. Neměla jsem čas, abych se zapojila do žhavé diskuze o tom, kdo si koho přivede a co si vezme na sebe. Zaprvé, můj protějšek se neobjeví, protože zatím žádný není, a co si vezmu na sebe? Pravděpodobně to, co vždy. Určitě kvůli jedné večeři nepoletím hned do toho nejdražšího obchodu v Torontu a nepořídím si kvůli tomu předražené šaty, které na sebe vezmu jednou a následně skončí na dně mého šatníku. Nevyužité. Došla jsme do své kanceláře a posadila se opět za stůl. Opřela jsem se a zadívala se opět na panorama Toronta. Ten výhled mě fascinoval a zároveň uklidňoval.
Do dneška jsem nepochopila, jak jsem si mohla tohle město zamilovat. Možná kvůli jeho tepajícímu rytmu, kvůli lidem, kteří zde žijí nebo prostě jen pro to město samotné.

Hlavně to bylo daleko od města, ve kterém se vyrůstala a byla tady díky tomu malá pravděpodobnost, že potkám kluka, který mi v dospělosti zlomil srdce. Nic nebylo lepší, než utéct za hranice a zamezit tak pravděpodobnosti, že ho budu každý den potkávat.

Otočila jsem se opět k pracovnímu stolu a přitáhla si desky, ve kterých ležely podklady spolu s návrhem smlouvy na zítřejší den a začetla se. Tohle bude ještě dlouhý den.

Kolem čtvrté odpoledne jsem si promnula oči a desky zaklapla. Prošla jsem asi tak třetinu smlouvy. Bylo na čase se přesunout do pohodlnějšího prostředí. Desky jsem hodila do kabelky a oblékla si kabát.

„Odcházím," oznámila jsem Anne. „Kdyby mě někdo sháněl, budu na telefonu." Vzhlédla od obrazovky počítače a kývla na srozuměnou. I pro ni to znamenalo, že bude moci odejít dřív.

Nastoupila jsem do výtahu a sjela do přízemí. Když cinkly dveře, přitáhla jsem si kabát více k tělu. Bylo sice jaro, ale v Kanadě platilo právo silnějšího, a to se týkalo i ročního období. Zima ještě neřekla poslední slovo a na zem se opět pomalu snášel bílý poprašek.

„Slečno," pokývnul mi strážný a podržel mi dveře. Poděkovala jsem mu a vyšla ven. Nasála jsem chladivý vzduch do plic a vydala se ulicemi k domovu.

Otevřela jsem dveře do svého střešního bytu a vrhla se k mně šedivá chlupatá koule, která mi začala skákat po silonových punčochách. Hned jsem si k němu klekla, abych tak zamezila případnému oku, které se by se na punčocháčích mohlo objevit. „Ahoj kamaráde," podrbala jsem svého psího společníka za ušima, odpovědí mi bylo zachrochtání. Pousmála jsem se, hodila tašku na nejbližší skříň a vzala vodítko. „Pojď, je čas se vyvenčit."

Procházka nám zabrala pár minut a už jsem ze sebe sklepávala kabát a boty. Převlíkla jsem se do domácího, natáhla chlupaté ponožky a vytáhla z kabelky složku s dokumenty, kterou jsem si přinesla z práce. Usadila jsem se na gauč, můj psí společník se stočil vedle mě, a já se začetla přesně tam, kde jsem skončila.

Nikdy jsem si na svou těžce vydřenou práci podnikové právničky nestěžovala, ačkoliv mi kolikrát dávala zabrat. Nejen tím, že byla náročná a trávila jsem v práci mnoho přesčasů, ale i tím, že mi zasahovala do osobního života. Ano, nosila jsem si práci i domů, jako třeba dnes. Díky tomu jsem se ale dokázala držet nohama pevně na zemi a držet si od sebe všechny mužské protějšky. Moje cílevědomost a ctižádostivost se bohužel neshodovala s nikým jiným. A já neměla chuť se s někým dohadovat, kdy mám v práci skončit a kdy mám práci odložit stranou, abychom se mohli v klidu navečeřet.

V půl 5 ráno jsem měla celou smlouvu projitou a lehce upravenou ve prospěch společnosti. Můj psí přítel se rozvaloval na sedačce a spokojeně pochrupoval. Zvedla jsem se, papíry uklidila znovu do tašky a vydala se pod proud horké vody. Kapičky se mi zařezávaly do kůže a působily jako opium na mé rozbolavělé tělo. Celá jsem se uvolnila a opadnul ze mě stres z předchozích dní. Vylezla jsem, převlékla se do pyžama a zapadla do teplé náruče svých peřin. Aspoň pár hodin musím naspat, abych zítra působila reprezentativně.