Am I supposed to love you again?

5

Na letiště jsem dorazila s dvouhodinovým předstihem. Zastavila jsem se pro kávu a poté se vydala k příslušné přepážce. Celý den jsem nad tím přemýšlela. Co mi chce? Proč já? Proč s ním do Vancouveru musím letět já?

Nepřítomně jsem podala pas stevardce za přepážkou a dál byla ztracená ve svých myšlenkách. Vyrušila mě, až když se mě ptala na odbavené zavazadlo.

„Ne, mám jen příruční kufr." Ukázala jsem na malý kufřík, který stál vedle mě. Přikývla a usmála se na mě. Následně mi podala pas i s palubním lístkem. „Příjemný let." Pokývla jsem jí a vydala se k bezpečnostní kontrole. Pořád jsem se nemohla zbavit divného nepříjemného pocitu. Nechápala jsem to. Nechtěla jsem ho vídat, nechtěla jsem s ním pracovat, chtěla jsem se mu vyhýbat, a nakonec dostanu nařízeno jet s ním do Vancouveru? Proč?

Položila jsem svůj kufr na pás a vyndala z něj veškerou elektroniku a tekutiny. Prošla jsem bezpečnostním rámem a opět vše poskládala do kufru. Dělala jsem to automaticky. Došla jsem až k odletové bráně, kde už čekalo pár lidí. Do odletu zbývala ještě hodina. Posadila jsem se na sedačku a vytáhla si knížku, kterou jsem měla právě rozečtenou. Ztratila jsem se v příběhu, abych nemusela myslet na to, jak se odehrával ten můj. Nedokázala jsem se však soustředit, a tak jsem musela kolikrát stránku přečíst několikrát.

„Tine," tichý šepot linoucí se z těch smyslných rtů. Tolik skryté vášně za těmi čtyřmi písmeny. Vzhlédla jsem od rozečtené knihy a opět ji založila.

„Sebastiana." Oplatila jsem mu a postavila se. Všechny mé smysly se opět zjitřily, cítila jsem i husí kůži, které mě pomalu pohlcovala. Jeho ruka se zvedla a dlaň přejela po hraně mé čelisti. Polkla jsem. Bojovala jsem sama se sebou. Chtěla jsem mu tvář vtisknout do té dlaně, ale zároveň jsem nechtěla, aby se mě dotýkal. Zadíval se mi do očí. Hledala jsem v nich odpovědi, které jsem nedokázala nalézt ve své hlavě. Zkousla jsem si ret.

„Oznámení pro cestující společnosti Air Transat. Jsme připraveni k odbavení cestujících. Prosíme cestující první třídy, dále cestující s přednostním nástupem a malými dětmi či asistencí, aby se dostavili k přepážce C7."

Využila jsem příležitosti. Popadla jsem své věci a vydala se ke stevardce. Podala jsem ji svůj pas a letenku. Naskenovala ji do systému a s úsměvem mě pustila dál. Přidala jsem do kroku. Aspoň na chvíli jsem se dostala z jeho dosahu. Našla jsem své místo, dala kufr do palubní přihrádky a posadila se. Dýchej. Připomínala jsem si. Proč mě zatraceně pořád tak přitahoval? I po tom všem? Proč sakra moje tělo reaguje na každou maličkost? Na vůni jeho kolínské. Na dotek jeho kůže o mou. Chtělo se mi křičet. Letadlo se začalo plnit dalšími cestujícími a na místo vedle mě dosedla jeho postava.

Nezareagovala jsem. Hleděla jsem z okýnka a byla ráda, že sedačky první třídy jsou prostornější a mohla jsem si tak zachovat určitý odstup. Nepromluvil na mě, ale cítila jsem jeho pohled. Zároveň jsem vnímala jeho přítomnost. Nemohla jsem popřít fakt, že tam je, ač jsem se snažila sebevíc. Všichni cestující byli usazeni na svých místech poměrně rychle a my se mohli vydat na pětihodinový let. Hned po startu jsem si nasadila Airpody abych eliminovala kontakt a zavřela oči. Opřela jsem se hlavou o stěnu letadla a snažila se přijít na jiné myšlenky.

Stála jsem v potemnělé hotelové ložnici. Osvětlovalo ji pouze světlo svíček, na zemi
a po posteli se povalovaly okvětní plátky rudých růží. Vehnalo mi to slzy do očí. Nejromantičtější gesto. Takové, které dostane každou holku do kolen. Všechny si přejeme jednou tohle zažít. Dodává to pocit, že ta láska, kterou člověk ze sebe vydává je opětována. Otočila jsem se. Stál tam a usmíval se. V očích mu tančily jiskřičky. Věděl, že mě odzbrojil. Tohle jsem nečekala. Rozběhla jsem se k němu a skočila mu do náruče. Pevně mě chytly pod zadkem a jeho ústa vyhledala má.